Série, které se zvrhly

17. února 2015 v 21:52 | Beldaran |  Knižnice
Hned na úvod bych ráda řekla, že tento článek nebude pojednávat o sériích, které nemám ráda. Mým cílem není tady dštít oheň a síru třeba na Stmívání, Odstíny, Harryho Pottera nebo Píseň ledu a ohně, protože můj názor, ať už negativní nebo pozitivní, je u těchto knih konstantní - vzala jsem, početla jsem, udělala si názor a další knihy mě v tom jen utvrdily. Spíš bych se ráda dotkla knižních sérií, které vycházejí už určitý čas a jejichž autoři prošli během času vývojem, k lepšímu i horšímu, a to se podepisuje na tom, co tvoří. Většinou budu psát o dílech, která mě ze začátku nadchla/zaujala/přišla mi zajímavá a originální, ale postupem času se tak nějak rozplizla a zůstala jen hořká pachuť a myšlenka "vždyť to přece nebývalo takhle blbé". Mám ovšem i série a autory, které mám, i přes chyby, které vypíchnu, opravdu ráda. Ale jsem schopná říct, že mi na nich něco vadí. Začnu tím horším a postupně se propracuju k tomu lepšímu.

Rob Thurman: série Kal Leandros aneb Když vystřílíte všechnu munici už v prvním díle
Rob Thurman je plodná autorka urban fantasy, o bratrech Leandrosových napsala celkem devět knih, u nás jich vyšlo šest, protože po šestém díle si asi i u Fantom Print uvědomili, že tady už pšenka nepokvete. Jedná se o poměrně i zajímavou sérii, ale autorka do toho dala už v první knize všechno a na další díly už prostě nic tolik nezbylo. Čím větší plamen tím dřív to prostě shoří. Příběh pojednává o dvojici bratrů - starší Niko je typ asketického mnicha máchajícího katanou, jehož jediným cílem je chránit mladšího bratra Kala. Kal je totiž člověk jen napůl, lepší půlka jeho genů pochází od matky šlapky a alkoholičky, ta druhá pak od něčeho, co není člověk, konkrétně je to to nejzlejší, nejhorší a nejkrutější, co kdy běhalo po světě, a to Kala chce (využít ke zlu, ne sežrat nebo tak něco). A samozřejmě, když to, čeho se báli i dinosauři, kompletně zlikvidujete už v prvním díle, tak vám moc výzev do další série nezbude. Špičkování bratrů, vhodně doplněné lechtivým humorem puka Robina Goodfellowa nějakou dobu funguje, ale časem to začne být nuda. Obvzlášť, když v každé knížce vám třikrát o hlavu omlátí, že vlastně to nejhorší už jsme kdysi zmákli. Kalovy stesky na jeho strašně špatné geny vám brzy začnou připadat jen jako únavné kňourání (tak jsi napůl zmetek, strašně temný, jojojo, už jsme slyšeli, nnemusíš nám to zase opakovat), svatý Niko už vám taky nepřijde jako borec, o kterém chcete číst a snít (čeho je moc, toho je moc a o čisté bratrské lásce to platí dvojnásob), a když autorka zmonogamnila i puka, bylo po srandě úplně. Pak to fantom Print přestal vydávat a já se po dalších dílech v angličtině nepídila.

Laurell K. Hamilton: série Anita Blake aneb Dobrý příběh prodává, ale špatný sex prodává víc
U urban fantasy ještě zůstaneme, akorát tentokrát bude naše hrdinka zcela lidská žena, nebo aspoň byla, až tam kam jsem dočetla, je možné, že pak vyšel najevo nějaký její nadpřirozený předek (sukuba, bohyně Afrodita, Ježíš Kristus, mimozemšťan). Anita Blake je celkem normální osoba, akorát umí oživit mrtvé (a zeptat se, kam drahý mrtvý manžel sakra dal tu závěť, protože vdova nechce přijít o barák kvůli děckům z jeho prvního manželství), a taky je hrozně odolná a paličatá, takže i když se ji pořád někdo pokouší zabít, odmítá umřít. První díly se nesou v duchu takové nadpřirozené detektivky, kdy Anita musí najít vraha, zachránit si tak život, a ještě stíhá odmítat nabídky místního upírského missáka Jean-Clauda. Jenže někdy po pátém díle se začne víc řešit Anitin milostný život (předtím žádný neměla a byl klid) a jestli miuje víc upíra nebo vlkodlaka a děj jde do háje. Série má přes dvacet knih, statečně jsem vydržela do osmého dílu, ale když krev nahradila jiná tělní tekutina a počet milenců převýšil počet mrtvol, zabalila jsem to. Knihu, kde se proti úpírům bojuje ne osikovým kůlem, ale grupen sexem se třemi chlápky, prostě nedám. (Pro důkladnější informace toho, co všechno se zmršilo, odkazuji ke staršímu článku Nightie, která vydržela podstatně déle než já a tímto před ní smekám).

Jeffery Deaver: série Lincoln Rhyme aneb Je dobré vědět, kdy skončit
Autor detektivek se zapsal do širšího povědomí především první knihou ze série o kvadruplegickém kriminalistovi Lincolnu Rhymovi a jeho asistentce Amélii Sachsové. Sběratel kostí byl dokonce i zfilmován (Amélii hrála Angelina Jolie, ale mně se to stejně moc nelíbilo, takže tak) a zůstává asi nejslavnějšíím dílem, i když Deaver stejně dobře pokračoval - Tanečník a Prázdné křeslo jsou velmi dobré, Kamenná opice je podle mě ještě lepší než Sběratel. Pak pokračoval až někam ke knize č. 11. Ale zatímco prvních pět knih si pamatuju, ten zbytek mi splývá. Ono je to totiž vlastně pořád jedno a to samé - mrtvola, najdeme důkazy, proženeme je chromatografem, vytvoříme řešení, ale pak je zvrat v ději, další zvrat v ději, ještě jeden, konec knihy. Ono to časem hrozně omrzí, navíc Deaver píše tak, že sice neodhalíte vraha před koncem, ale díky téhle komplikovanosti si ty knížky nepamatujete a nerozeznáte jednu od druhé, a to taky není dobře.

David Eddings: série Malloreon, Althalus a Snící aneb Jako přes kopírák
David Eddings je můj oblíbený autor. Nepsal nikdy žádnou velkou fantasy, jen takovou tu klasickou cestovní, kde družina putuje pro magický artefakt, aby zachránila svět. Ale jeho fantasy byla první, kterou jsem četla a tak mám pro něj slabost. A jednu věc mu musím nechat, měl strašně dobře udělané postavy a ty postavy spolu vedly vtipné rozhovory. Věřte mi, není nic horšího, než když čtete fantasy o putování krajinou a máte tam jen ten popis krajiny, jeden den se jede na koni, druhý den se jede na koni, stopadesátý den se pořád jede na koni, koho to zajímá, proč to musíme takhle natahovat, jste snad placeni od řádku? Eddings tohle putování uměl výborně osekat, vyplnit dialogy, prostě nepopisoval, že se furt někam jede (i když se jelo), takže jeho knihy, ať už má na ně každý názor jaký chce, mi nikdy nepřišly nijak nudné (což o podobných dílech nemůžu říct). Má ale jednu nevýhodu, píše hrozně šablonovitě - moudrá kouzelnice, čestný hrdina, pichlavá láska hlavního hrdiny, málomluvné dítě + mluvící křoví, aby cesta nebyla k smrti nudná. Napoprvé to funguje (Belgariad), napodruhé to funguje (Elénium) a kupodivu to funguje i napotřetí (Tamuli), ale pak už to začne skřípat. Kdysi jsem někde četla, že je to jak "nastavovaná kaše" a ona to opravdu je nastavovaná kaše. A já nastavovanou kaši nerada. Nejhorší byl ale vliv Eddingsovy manželky (všechny série psal spolu s ní), která, jako většina žen, trpí přestavou, že svobodný muž patří do chomoutu. Takže každý svobodný muž, který v příběhu neumřel, byl oženěn. Není nic smutnějšího, když ze správně svobodomyslného hrdiny a lamače srdcí uděláte chlapa podpantofláka, který se bojí říct manželce, že zrovna teď hned s ní nemůže mluvit, protože má něco důležitějšího na práci. To je normální kastrace!

David Weber: série Honor Harrington aneb Opakovaná dokonalost přestává být dokonalostí
Protože jsme už na konci, je třeba se dotknout ještě jedné série, kterou mám stále ráda a pořád ji čtu, už jen ne s takovým nadšením jako kdysi. Ale je pravda, že to vypadá, že autor je moudrý člověk a došlo mu, že nejde pořád těžit z jedné války a chystá pro nás něco nového, co snad oživí mé nadšení. Tentokrát se jedná o sérii z žánru space opera, zrovna Honorsága je kvalitní space opera (věřte mi, znám řadu nudnějších a blbějších space oper, měla jsem ale smůlu, že jsem začala s Honor a teď s ní každou další knihu srovnávám, no a Honor furt vede). Honor je kapitánka hvězdné lodě Královského námořnictva Mantichory, která se díky svým schopnostem, a tomu, že má štěstí přitahovat maléry jako vosa med, vypracuje až na admirála, získá šlechtický titul, stane se děsně prachatou a přežije aspoň deset atentátů. Všechny knihy jsou poměrně dobře čtivé, netrčíme celou dobu jen v nějaké plechovce plachtící vesmírem, ale je dobře využito možností, které vesmír nabízí - máme tam odlišné systémy vlády, různá prostředí, takže se ani u desáté knihy s Honor nenudíte. Jediná věc mi děsně leze krkem - Honor je dokonalá. Není vyloženě hezká, ale po stránce lidské je prostě perfektní, bezchybná, vždy myslí na ostatní, sebeobětuje se, poctivě poslouchá každý názor. Ta ženská je tak vysoko na piedestalu, že mě občas bolí za krkem, kam až k ní musím vzhlížet. Nemohla by být trochu nedokonalá? Když vám v každé knížce vyskočí třicet stránek s popisem dokonalostí Honořiny povahy, začnete si přát, aby občas něco zvrtala, třeba aby zakopla na královské recepci. Nebo někomu drobet ukřivdila. A samozřejmě, pokud má Honor nepřátele (a to má) jsou to vyložené skety, nikdy na nich nenajdete jedinou pozitivní věc. Chápu, že je to hrdinka, ale mohlo by to být malinko vyrovnanější. Jestli někdy vyjde kniha, kde už bude Honor mrtvá, tak nejspíš bude mít na planetě chrám a tam sochu v nadživotní velikosti s křídly a svatozáří.

Dlouho vycházející příběhy jsou super věc, máte se na co těšit. Jenže jak čtenář stárne a sbírá zkušenosti, tak se stává daleko kritičtějším a kritičtějším. To, co kdysi hrozně žral, ho začne nudit. Já jsem celkem čtenáš, takže si toho všimnu hlavně u knih, ale je to třeba i u seriálů. Viděl jste někdy někdo Kriminálku Las Vegas? To byla originální krimi, zajímavé případy a u řady XIV... vlastně nevím, začala jsem se tomu vyhýbat někde kolem pátě řady. Ale třeba jako teenager jsem měla ráda seriál Čarodějky (mladší generace vygooglí), viděla jsem každý díl a vlastně nevím, jak to skončilo, protože mě to začalo štvát a poslední asi tři řady jsem neviděla. Na jednu stranu to člověka mrzí, ale jsou prostě zajímavější věci na práci. Ještě jsem měla hrozně ráda mangu Bleach nebo Skip Beat! a taky jsem odpadla, ale jednou, až budu mít čas, tak se k tomu snad vrátím. A jak jste na tom vy?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nex Nex | 17. února 2015 v 23:08 | Reagovat

Eddings psal "high fantasy", to jen tak na okraj. :) Jinak dík za tipy na série, kde aspoň začátek má nějaký smysl číst. b

2 Beldaran Beldaran | 17. února 2015 v 23:29 | Reagovat

Já když jsem začínala, tak u nás ve třídě to byla "cesťácká", protože jsme byli všichni odkázaní na knihovnu a tam byl jenom tenhle typ a ten zbytek. Obávám se, že tohohle nešvaru se už nikdy nezbavím. Teď čtu třetí díl Kola času a zase tomu prostě nadávám do cesťácké, když oni tam prostě furt někam chodí :D

3 Jejka Jejka | Web | 18. února 2015 v 8:28 | Reagovat

Jeffery Deaver - toho nějak moc nemusím. Zkoušela jsem ho číst, ale nějak mi nesedl styl jeho psaní.
Série Anita Blake - Okej. To vypadá jako hodně dobrá psina. Že bych ji zkusila taky louskat? Třeba bych vydržela do desítky. :D

Jinak máš pravdu. Koukala jsem na xx věcí, ale čím víc bylo sérií, tím víc se příběh recykloval a recykloval, až z toho byl odpad. Což je škoda.

4 BenyT BenyT | E-mail | 16. ledna 2017 v 19:32 | Reagovat

I found this page on 16th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it is not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Simply search for:  pandatsor's tools

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama