na Blog.cz

V současnosti na stránkách probíhá úprava vzhledu. A buď proběhne, nebo se majitelka stránek zblázní. V tom případě posílejte bonbošky do Bohnic.

Bel je zpátky a s ní druhá řada Hakuoki! Poté, co jsem tady zkritizovala řadu první (Hakuouki: Shinsengumi Kitan), marně jsem přemýšlela, jak tady budu kritizovat řadu druhou, neboť moje výzkumy ve všech oblastech (anime, hrané filmy, knihy) potvrzují, že ať už je jednička jakákoliv, dvojka málokdy bývá lepší. Většinou bývá horší a jelikož všechnu svou munici, která slušně naznačovala, že Hakuouki za mnoho nestojí, jsem již vystřílela už v řadě první, obávala jsem se, že mi nezbude než říct pravdu bez hezkých okecávek okolo. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že druhá řada Hakuoki: Hekketsuroku je o něco lepší než řada první. Sice to pořád není žádné veledílo, které si člověk nemůže nechat ujít, ale přece jen jsme se alespoň částečně vyhrabali z toho patosu, ve kterém první řada přímo plavala, takže situací, kdy budete chtít praštit hlavou do klávesnice nebo nakpopat monitor, podstatně ubylo.

Na konci minulé řady jsme se s našimi hrdiny rozloučili po bitvě u Toba-Fušimi, kterou začala válka Bošin. Jelikož šógunát (pod který patřilo i Shinsengumi, kdyby někdo nevěděl) tady prohrál, přesouvají se naši hrdinové do Eda (dnešní Tokyo) a staví se po bok armádě šógunátu, aby se společně s ním snažili vybojovat poslední bitvu o moc. Šógunát je zmodernizovanou armádou vyháněn ze svých pozic a musí se stahovat dál a dál na sever, a spolu s jeho vojsky jdou i zbytky Shinsengumi v čele s Hijikatou, kterého doprovází věrná Chizuru. To by bylo k ději asi tak vše. Vím, že se to může zdát málo, ale věřte mi, je to rozhodně plus.

Hlavním nešvarem, který zabil Shinsengumi Kitan, bylo, že se tvůrci rozhodli narvat dohromady několik různých zápletek - historickou, pak tu fantasy kolem Oni, romantickou háremovku, a to detektivní hledání tatínka. Výsledkem bylo, že se každé z nich dostalo strašně málo prostoru a nedovedla tak zaujmout. Historická působila jako snůška bodů, kdy bylo uvedeno datum a událost, která se stala, Oni tam popobíhali a nikdo netušil, co vlastně chcou, zatímco Chizuru popobíhala kolem bišíků, kteří jí všichni měli moc rádi, ale žádná velká romantika tam nebyla.

V druhé řadě spousta těchto linií odpadla nebo vyšuměla do ztracena. Zůstala hlavně ta historická část, do které tak trochu přicmrndávali Oni. S touhistorií bych byla opatrná, jestli tohle je nejlepší anime na japonskou historii, pak Angelika je to nejlepší na dobu Ludvíka XIV. O čemž silně pochybuji. Faktem zůstává, že dějinné události tentokrát dostaly větší prostor, což je dobře a celkově to seriálu prospělo, ale když si najedete na anglickou wikipedii, pořád se toho dozvíte mnohem víc.

Druhým kladem je postupná redukce postav. Nevím, jak znáte japonskou historii a nerada bych tu něco prokecla, ale lidé, kteří tehdy šli proti císaři, tak nějak zemřeli. Je to hnusné, ale celkem jsem to uvítala, protože jsem si pak konečně pamatovala, kdo je kdo, což se mi celou první řadu nedařilo (malinko k tomu přispěl i fakt, že hrdinové byli ze "stejnokrojů" Shinsengumi převlečeni do evropských hadrů, takže jsem si je pamatovala podle barvy oblečení - ten má žlutou, to je Okita, ten má černobílou, to je Harada). A protože jsem si téměř k žádné postavě nevytvořila hlubší vztah, ono to při prostoru, který jim byl věnován, ani nešlo, tak jsem nad jejich odchodem ani moc netruchlila. Co nesmím zapomenout zmínit, je, že Chizuru dostala mnohem méně prostoru, takže mi už tolik nelezla krkem.

Co bych autorům v ději rozhodně vytkla, jsou zpytovací scénky. Katolický kněz vyznávající zpověď a poslední pomazání by se tady dost možná ujuchal radostí, já osobně ovšem monology postav před smrtí, kdy zpytují svědomí a omlouvají se všem, kterým snad někdy (i zaslouženě) ukřivdili, shledávám neskutečně otravnými. Vrcholem je jedna epizodka, kde se takto zpovídají hned tři postavy. Pět minut nářků a proseb o odpuštění se mi zdá už opravdu moc, a to i kdybych přimhouřila všechny své oči.

Grafika je opět stejně rozporuplná jako v řadě první. Kresba prostředí, hlavně tedy přírody, je luxusní. Působí velmi pěkně a realisticky, báječně se na ni kouká. Dala bych jí plný počet bodů, žel, co animátoři nahrabali na prostředí, to zabili kresbou postav. Ty jsou na pohled celkem pěkné, ale žádnou propracovanost, hlavně ve výrazech, u nich nehledejte. Za příklad můžeme použít Chizuru, která má asi tak tři čtyři výrazy během dvou řad - spokojenou usměvavou, smutnou, ještě smutnější, a s ruměncem na tváři, když je nějaká rádoby romantická atomosféra. S psychologií charakterů je to stejné, jejich chování a důvody, proč se nějak chovají, mi hlava nebrala. Když je někdo můj nepřítel, tak si s ním snad přátelsky nepovídám, nevysvětluji mu své důvody, proč dělám to a to. Vím, že v anime si to postavy na opačných stranách barikády rády svěřují, ovšem způsob, jak to dělají v Hakuoki, je už opravdu hodně přehnaný.

S Hakuoki: Hekketsuroku jsem byla mnohem spokojenější než s jejím předchůdcem, dokonce dvě epizody, kde se řeší vyloženě jenom historické děje a republika Ezo, se mi nesmírně líbily. O to víc mě mrzí, že tvůrci nepochopili, že dějiny jsou kolikrát samy o sobě dost zajímavé, a nemusí se tam cpát ještě linie s nepřítelem č. 1, který není člověk, nepřítelem č. 2, který buduje nelidskou armádu. Mohlo se to omezit na historii, nějakou tu romantiku a třeba to i něčím oživit, ale ne to takhle štěpit. Pokud je něco horšího, než anime, které není ani ryba, ani rak, pak je to anime, které není ani ryba, ani rak, ani jiná havěť, která v té vodě žije a samo neví, co je a co chce být. A sem Hakuouki ke své vlastní škodě spadá.

Roku 2010 během Druhé pacifické války císařství Britannia napadlo Japonsko. Díky novému typu bojových robotů bylo Japonsko poraženo a stalo se kolonií, ztratilo svou svobodu, práva i jméno. Od srpna 2010 je známo jako Area 11 a jeho poražení občané jako Elevens. Tehdy byli v Japonsku dva desetiletí chlapci, jeden Brit a druhý Japonec. Společně se dívali na zkázu Japonska, společně zažívali hrůzy války, a jeden z nich tehdy přísahal, že za tohle, za tohle Britannii zničí!

O pár let později se opět setkáváme s náším malým Britem jménem Lelouch Lamperouge (doporučuju podívat se alespoň na jeden díl minimálně kvůli tomu způsobu, jak v japonštině toto jméno vyslovují). Lelouch je génius s úžasným IQ, které většinou používá k tomu, aby se ulil z hodin tělocviku (sport Lelouchovi moc neříká, je levější jak já) a mohl si zajít na nějaké pochybné místo, kde by obehrál nějakého hloupého šlechtice v šachách. Jeho štěstí jej opustilo v den, kdy se připletl k nehodě kamionu, který měl údajně převážet nějakou velmi nebezpečnou zbraň. Z nebezpečné zbraně se ale vyklubala zelenovlasá dívka jménem C.C., která Lelouchovi nabídla velmi zajímavou dohodu. On s ní uzavře smlouvu a ona mu poskytne obrovskou moc, zvanou Geass. Co je Geass odmítám prozradit, buď si to někde zjistěte nebo se na anime podívejte.

Lelouch má tedy v rukou úžasnou moc a v hlavě úžasný mozek. V Japonsku stále doutná odpor proti nadvládě Britannie, který potřebuje jen toho správného vůdce, do kteréžto role Lelouch nominuje sám sebe. Je tady tedy šance postavit se Britannii. Velké a mocné Britannii, která si podrobila většinu světa, má na své straně vědecké kapacity a geniální vojenské stratégy. To všechno se Lelouch rozhodne vyzvat na další partičku šachové hry, ve které hodlá Britannii, která jej kdysi i s jeho milovanou sestřičkou nemilosrdně odepsala, dát mat.

Code Geass je zástupcem mecha a military, kde si dvě, nebo více znepřátelených stran, jdou po krku za pomoci velkých robotů. Je tu hodně strategických diskuzí, které si nezadají s partiemi nejlepších světových šachistů. Před tahy Leloucha nebo jeho neméně geniálních protivníků by Napoleon a všichni další velcí světoví vojevůdci padali v úžasu na kolena, protože řada těch kroků se nedá v reálném životě naplánovat. Založit strategii na tom, že protivník udělá tohle, protože si myslí, že já udělám tamto, kdežto já udělám tohle a tím ho převézu, možná jde v čachové hře, ale těžko to půjde při vojenském útoku. Naštěstí jsme v anime a ne ve skutečném světě. Faktem je, že i když jsem občas v Lelouchových myšlenkových pochodech lehce tápala, je celá série a veškeré její zvraty udělána když už ne realisticky, pak rozhodně napínavě a člověk se od seriálu dost těžko odpoutával. Což je jen dobře, protože abych byla upřímná, nemít Code Geass napínavou dějovou linii, a také sem tam nějakou zajímavou postavu, asi bych se mu vyhla obloukem.

Hned prvním důvodem, který mě od CG odrazoval, je samotná grafika. Já totiž nemám ráda CLAMP, zastřelte mě za to. Ano, zkousla jsem jejich typickou kresbu postav v Chobits, v X-ku, zkousla jsem ji i tady. Je hezká, barevná, spousta pastelových jasných barev, ale já osobně bych dala přednost něčemu střízlivějšímu, méně barevnému a méně kozatému. Druhý důvod - mecha. Nemám ráda mecha, vlastně bych mohla říct, že ty velké roboty, ve kterých se schovává člověk, přímo nesnáším. Ale viděla jsem několik mecha anime, a byly to výborné kousky. Nemohu říct, že Code Geass řadím k těm nejlepším kouskům, ale spadá někam pod ty hodně dobré. Trochu mě mrzí, že tvůrci trochu neostrouhali některé nudné a zbytečné scény s mechy, stejně jako některá přerostlá prsa, pak bych byla určitě nadšenější, ale smířila jsem se s tím a na konci první řady jsem byla celkem spokojený divák. Konec mě sice trochu rozčaroval, ale naštěstí v té době už byla kompletní i druhá řada a tak jsem se na ni mohla bez otálení mrknout.

Druhou řadu jsem si pouštěla s radostí. Jenže buď jsem si řadu první hodně idealizovala nebo je řada druhá, hlavně ze začátku, celkem propad. Nemohu si pomoci, ale měla jsem pocit, že druhá řada silně zvatovatěla. Což o to, nějaká ta vata byla i v řadě první, ale tady v té druhé to šíleně bylo do očí a strašně mi to lezlo na nervy. Navíc se tady prohloubil můj dojem, že některé postavy jsou silně nadbytečné, dosti debilní, a někdy až příliš fanservisoidní. Pochopte, nemám nic proti případnému fanservisu, ale cpát ho do situací, která by měli působit vážným neřkuli napínavým dojmem? Člověk čeká, jestli to hrdina přežije, jak to dopadne a pak je tam záběr na zadek té největší blbky, která v celém anime běhá, podle mě navíc běhá docela zbytečně a kdyby neběhala, byl by klid. Doufala jsem, že některé silně nesympatické postavy by mohly brzy zdechnout, ale nestalo se tak. Čím to je, že sympatickou postavu v každém anime brzy oddělají, ale někoho, kdo mě tak příšerně vytáčí, ne?

Nakonec se ale i druhá řada vyhrabala z té přebytečné cukrové vaty a navrátila se k politickým tahům, které mě hrozně bavily, a vojenským taktickým tahům, které mě bavily ještě víc, a to i přesto, že tam byli ti pitomí mecha. Nakonec tedy hodnotím Code Geass hodně pozitivně, ale na to, aby se dostalo do mého TOP by tam musely být postavy sympatičtější a vata stravitelnější. Trochu mě mrzí, že celé tohle anime je takové barevné a idealistické, já bych ho trochu přitmavila, trochu zdrastičtěla. Někdy jsem měla pocit, že je to udělané napínavě, ale trochu moc pro náctileté, kterýžto dojem potvrzuje nadbytek přeprsatělých šišinek v hadříčcích, které hrozí každou chvíli utržením ramínek, nebo bishounenů (ti jsou zase pravidelně oblečeni do několika vrstev látky jako slečinky v 18. století).

Můj celkový dojem je značně rozporuplný. Za postavy bych někomu asi jednu lupla, některé jsou zbytečné, některé (jedna nebo dvě) úplně debilní, Lelouch je zajímavý anti-hrdina, který má i nějakou tu lidskou slabost (díky Bohu za to). Za vatové a kalhotkové scény bych asi i střílela. Ale dějová linie, vykreslení světa ovládaného Britannií i mystické prvky hodnotím nejlepší možnou známkou, v tomto směru jsem spokojená a na tom podle mě CG stojí. Kdyby se mě někdo zeptal, na jaké anime se podívat, Code Geass by asi nebyl v seznamu toho, co rozhodně musí vidět, ale kdyby se zeptal, zda to za zkouknutí stojí, odkývala bych mu to a řekla ano.

žánr: military, mecha, sci-fi

počet epizod: 2 x 25

V knize Genesis stojí psáno, že existovala na Zemi doba, kdy se andělé strážci, kteří byli seslaní Bohem k hlídání lidstva, zamilovali do lidských žen a zplodili s nimi neobyčejné děti. Dnes, po několika tisících letech, je stále možné mezi nejmocnějšími z mocných jejich potomky najít. Říká se jim Nefilim, prapotomci andělů, kteří jsou obdaření křidly, dlouhověkostí, krásou a půvabem. Jsou vysocí, modroocí a blonďatí (proč si myslíte, že nacisti zrovna tento genotyp označovali za nadrasu?), ale také bez emocí. Patří mezi nejbohatší a nejvlivnější společenské vrstvy, žijí v uzavřených komunitách jako aristokracie a žení se mezi sebou, aby zachovali čistotu nefilské rasy, vždyť nejdůležitějším znakem čisté krve jsou krásná křídla. Do jedné z nejvlivnějších nefilských rodin patří Percival Grigori III., který se ale potýká s degenerativní chorobou, která se mezi potomky andělů poslední dobou vyskutuje. Tato choroba ničí křídla a zkracuje život, takže není divu, že mocná Grigoriho rodina nasadila všechny možné zdroje, aby objevila lék.

Proti Nefilim stojí angelologové - učenci, kteří vedou proti Nefilim už staletí cosi jako válku, kdy Nefilim sledují a snaží se zmařit některé jejich úklady. Mezi angelology můžete najít největší myslitele minulých století - Terezu Pisánskou, Tomáše Akvinského a jiné.

Sestra Evangeline z kláštera nedaleko New Yorku o angelologii mnoho neví, zná jen střípky ze své minulosti, neboť její rodiče i prarodiče patřili k angelologům. Přesto je to právě ona, jejíž poklidný život v klášteře je narušen pátráním mladého vědce placeného Percivalem Grigorim po informacích, které by mohly být klíčem k vyléčení nemoci sužující Nefilim. Evangeline je tak vtažena do boje, který se začal dávno před jejím narozením, a do světa, kterého se zřekla, když přijala slib klášterní čistoty a udělala za svou minulostí, která ji připravila o matku, tlustou čáru.

Na Angelologii jsem narazila na plakátě v metru, a jelikož mám poměrně velkou slabost pro angelologie a démonologie, bylo jasné, že si ji dříve či později přečtu. Otázkou bylo, zda bude knížka za něco stát, neboť s plakáty umístěnými v metru mám své, ne úplně kladné, zkušenosti. Tentokrát jsem nicméně nebyla zklamaná, spíš potěšená.

První věcí, která mě na knížce hned po otevření zaujala, byl krásný jazyk jakým je psaná. V tomto směru mohu být velmi spokojená, Angelologie se vyznačuje kvalitním jazykem bohatým na metafory a popisy barev, český překlad považuji za velmi zdařilý (už jenom proto, že jsem si nevšimla žádných gramatických chyb). Díky bohatému jazyku působí kniha takovým klidným popisným dojmem, plyne klidným tempem, ale nemůžu říct, že by působila zdlouhavě či nudně.

Poněkud obavy jsme měla ze způsobu, jakým bude zpracovaná dějová linka a jak bude svět andělů v knize vypadat. Opravdu bych nechtěla číst Stmívání po andělsku. Nicméně ani tyto mé obavy se nesplnily, neboť ačkoliv je Danielle Trussoni mladá spisovatelka a jedná se o její teprve druhou knihu, tak nám tady necpe sladkobolné blbiny, nad kterými se musí rozum pozastavovat každému myslícímu člověku. Nefilim a jejich život mezi obyčejnými lidmi je zpracován uvěřitelně, autorka se vyřádila třeba na takových věcech, jako je podstata křídel, takže člověku nevrtá v hlavě, jak je možné, že si jich nikdy nikdo nevšiml. Čím mě potěšila nejvíc, jsou nejrůznější odkazy na historii, filosofii a umění. Tímhle mi knížka malinko připomínala díla Dana Browna, ono těch společných prvků je tam víc.

Co mě nadchlo ale úplně nejvíc, je způsob, jakým je Angelologie vyprávěna. Větší část knihy je psána klasicky ve třetí osobě a soustředí se na tři hlavní protagonisty: Evangeline, Percivala Grigoriho, a Verlaina, což je onen mladý vědec, kterého si Percival Grigori platí, aby pro něj pátral. Ovšem v druhé části knihy je vsuvka, která je vyprávěna v první osobě jednou starou jeptiškou v klášteře, tahle část se odehrává v roce 1939 a osvětluje nám součastnost. Důvod, proč mě to tak nadchlo je ten, že jsem už dlouho neměla v ruce podobně psanou knihu, vždycky to byly nějaké primitivky, kde hlavní hrdina servíruje čtenáři všechno jako na talíři, takže za takhle vystavěnou knihu bych ruce trhala.

Samozřejmě, že Angelologie má i své slabé stránky. Předně, je taková moc náhodovitá: Verlaine vleze do kláštera, zrovna tam narazí na Evangeline a ta ho, v návalu nějakého osvícení, nevykopne, ale ještě mu pomůže. Těch náhodivotstí je tam víc. Dál by autorka měla zapracovat na svých "akčních scénách". V knížce je asi pět takových scén, ze kterých by mělo dýchat napětí a čtenář by si měl ohlodávat nehty, jak to dopadne. Za všechny uvedu třeba kterak Verlaine prchá před zabijáky v autě, oni po autě střílí, trefí ho nebo ho netrefí? A tahle scéna na čtenáře působí stejně klidně jako povídací části. Podle mě za to může onen bohatý krásný popisný jazyk, který celou knížku působí velmi příjemně, ale ty napínavé scény zklidňuje takovou měrou, že pak už nejsou napínavé.

Angelologie je knížka příjemná, s dobrým dějem a hezky napsaná. Má svoje mouchy, to je pravda, ale je třeba si uvědomit, že Danielle Trusonniová předtím napsala jen jednu knihu, a to, co jí nejde, se nejspíš časem zlepší. Rozhodně se nám tady představila nadějná autorka, které by řada jiných, se kterými jsem měla za poslední rok dva tu čest, mohla závidět. K mému potěšení se mi nepotvrdilo, že Anglelogie přitáhne další boom románů s andělskou tematikou, na to je kniha moc filosofující a pro "inteligenty", ale zase ne takovu měrou jako třeba Dan Brown. Příjemná knížka na přečtení, která odkazuje na různá umělecká a literární díla, ale k jejímu čtení není potřeba encyklopedie.

Autorka: Fujita Kazuko

Počet svazků: 9 volume
Žánr: romantika, josei

Rok vydání: 2000

Geraldine Francis a Charles Francis jsou bratranec se sestřenicí, ale jinak jsou odlišní jako nebe a peklo. Doslova. Geraldine je dcera anglického lorda a dědička velkého majetku. Od malička hýčkaná, opečovávaná, naivní, křehká panenka. Její bratranec Charles je přesně z opačného těsta. Je krásný, má vlnité zlaté vlásky a modré oči, vypadá jako andílek, a umí toho využívat. Ale tohle lákavé jablíčko je vevnitř hodně prohnilé. Jeho matka nikdy nic z rodinného majetku nezdědila, špatně se provdala a je od přírody kurva, sám Charles prožil větší část života v bídě, a rozhodně tak nehodlá pokračovat. Na svou mladou sestřenku dělá oči, tvrdí jí, kterak ji miluje, jak chce být s ní, ale všechno to samozřejmě dělá pro její majetek, který chce a který by mu sňatkem s ní spadl do klína.

Láska je slepá, hlavně, když je vám čtrnáct a dělá na vás oči krásný devatenáctiletý mladík, který v tom umí chodit. Geraldine nikdy nepochopila, proč jí bratránek maže med kolem huby. Její otec i její učitel Jake to naopak pochopili moc dobře, a všemožně se to snažili překazit. Nepovedlo se, Charles si prosadil svou. Měl svou sestřenku, kterou nesnášel, plně ve své moci, naštěstí Gerry byla možná trochu naivní, ale ne blbá. Když zjistila, jak se věci mají, rozhodla se pomstít. Spálila za sebou všechny mosty a rozhodla se, že Charlese dostane jeho vlastními zbraněmi. Stane se krásnou, svůdnou, dokonalou ženou (kterou už pár let nebyla), která dostane kteréhokoliv muže. Bude z ní neodolatelná Silver a pak se těš, Charlesi!

Pokud vám dějová linie připomněla třeba známý seriál Návrat do Ráje, pokud máte pocit, že se toto téma vyskytuje ve filmech podle Rosamundy Pilcher, zkrátka jestli jste dospěli k názoru, že tady dělám recenzi na červenou knihovnu, máte pravdu. Nebudu vám tady nic nalhávat, manga Silver je nakreslená podle díla Penny Jordan, což je autorka harlekýnek. Takových těch malých brožovaných, které četla moje tetička. Jsem si jista, že pro spoustu lidí je tohle to nejhorší osvědčení, jaké mohou dostat, protože by se k harlekýnce nikdy nepřiblížili ani na tři metry. Já se nebudu na nic vymlouvat, jako mladá čtrnáctiletá holka jsem koukala na telenovely a četla Danielu Steel i horší autorky, a proti přeslazené romanci vůbec nic nemám. Jednou za čas si ji ráda přečtu. A Silver se mi v manga podobě opravdu moc líbila.

Co se charakterů týče, není to až taková sláva, jsou to takové klasické archetypy. Malá Geradline byla kjůt, celkem jsem si ji oblíbila, její naivitu jsem jí nevyčítala. Jako Silver jsem ji už tolik nemusela, ale nemůžu říct, že by mě štvala, což u ženských hrdinek považuji trochu za zázrak. Můj postoj k ní byl spíš neutrální. Podobný ppstoj jsem měla k Jaku Fittonovi, bývalému učiteli a příteli Silver (to je ten týpek s hnědými vlasy, co ji na všech těch obrázcích mucká). Pokud ve mně někdo vzbudil nějaké emoce, byl to většinou Charles. On je takový grázlík, ale takový krásný hajzlík. Buď jsem si říkala, jen počkej, ty mizerný zmetku, však na tebe taky dojde. Nebo jsem zase óchala, jaký je fešný, rozkošný, takový vychytralý playboy. Vůbec ho té Geraldine nevyčítám, taky bych ho chtěla.

Kresba se mi moc líbila, což je asi i jeden z důvodů, proč jsem si mangu oblíbila. Autorka většinu svých shoujo nakreslila v 80. letech a na Silver je to vidět. Kresba je jemná, hezounká, příjemně se na ni kouká. Silver je krásná ženská, nevadilo by mi, kdybych vypadala jako ona, a to se ani nemusím nikomu mstít. A nosí prima hadry. Mužské postavy jsou ještě lepší. Jak jsem výše zmínila, že autorka většinou kreslí shoujo, tak Silver není shoujo, je to josei. Takže žádné držení za ručičku, je tam řada milostných scének. Ty jsou velmi romanticky laděné, máme tam samozřejmě kytičky, a celkově působí velmi decentně, asi jako v americkém filmu. Zkrátka ze ženy uvidíme maximálně prsa, z mužských postav maximálně zadek, intimní partie jsou cudně zakryté. Typické milostné scény jako vystřižené z filmů pro ženy.

Nebudu tady nijak zastírat, že se mi manga líbila. Moc se mi líbila. Je to manga pro ženy, i když neříkám, že pro všechny ženy. Pokud se vám při představě červené knihovny zvedá žaludek, nejspíš byste si nad Silver rvali vlasy. Já jsem jen slabá žena, které trocha přeslazené romantiky nevadí. Silver je příjemná oddychovka, mně osobně přišla k duhu. Pokud by někdo hledal oduševnělé drama, tak tady asi pohoří, ale kdo hledá romantický příběh, u kterého by si odpočinul, ten by ji mohl zkusit. Rozhodně je to lepší než spousta romantických shoujo, která jsem četla.