na Blog.cz

Pro velký úspěch Prince of Tennis, manga sama vycházela v Shounen Jump! asi devět let a řadí se k nejpopulárnějším kouskům se sportovní tématikou (a vedla k ohromnému boomu tenisových klubů na japonských školách), a anime udělané podle ní má 178 epizod a nějaké ty OVA, vzniklo roku 2009 pokračování nazvané New Prince of Tennis. Letos v zimě se nám dostalo té cti a bylo odvysílané i anime natočené podle Nového prince. Je to dobře? Fanoušek - zarytý nadšenec se určitě raduje, fanoušek - realista už tolik ne. Já sama, ačkoliv jsem fanynka původní série, nemohu tvrdit, že jsem z tohoto pokračování vyloženě nadšená, konkrétní důvody uvedu níže.

S týmem Seigaku jsme se naposledy viděli ve finále Národního turnaje. Teď jsou prázdniny a tým dostal velmi nečekanou pozvánku do speciálního tréninkového střediska. Pozvánka je tak nečekaná proto, že náš tým spadá do jiné věkové kategorie - všichni jsou z Junior High School (to je podle našeho druhý stupeň základky), kdežto obvykle jsou do střediska zváni žáci High Scholl (střední školy podle našeho vzdělávácího systému). Je tedy zřejmé, že starší účastníci se na ně koukají přes prsty kvůli jejich věku. A tak se tým Seigaku, a ostatní týmy, které známe z minulé série a které rovněž byly pozvány, samozřejmě snaží dokázat soupeřům, že nejsou žádné padavky, se kterými by bylo jen tak možné zamést kurt. A o tom to vlastně celé je. A to je málo.

Zatímco původní TeniPuri má jasný cíl - překonávat soupeře a dostat se tak do vysněného národního finále, nová série je prakticky jen o tom dokázat starším soupeřům, že i naši hrdinové jsou řádní macho a že si nenechají nakopat zadek bez boje. Postavit ovšem celý děj jen na tom, že mladší překoná staršího, je poněkud nedobré rozhodnutí - asi jako kdybyste koukali na film s Van Damem nebo Segalem, kde se hrdina prochází po ulici a vesele kosí každého jenom proto, aby si dokázal, že na to má. Je třeba mít alespoň nějakou nosnější linku - motiv pomsty, záchrany či jen boje za spravedlnost, ale prostě nějakého hlubšího důvody, proč někomu nakopat zadek. A tohle New Prince of Tennis zcela postrádá. Je tedy absolutně nemožné, aby zaujal někho, kdo nezná předchozí řady. Lidé, kteří je viděli, si ho rádi pustí, aby viděli své staré známé a pohledné bišíky, ostatní pravděpodobně budou unuděni k smrti a nezvládnou přetrpět ani půlku z nových třinácti dílů.

Stejně jako děj v nové sérii odpadla i nosnost charakterů. Ano, pořád tady máme hromadu krásných bišíků, na které je radost pohledět, a přidali jsme i nové postavy. Výsledek: strašné množství postav, takže namísto toho, aby člověk sledoval v jednom díle jednoho, maximálně dva hráče, kteří proti sobě bojují v turnaji, nebo prostě jen řeší něco netenisového, máme tady cca 20 postav a každému je věnována jen malinká část pozornosti. Toto není jen problém Prince of Tennis, podobný vývoj jsem vysledovala i v jiných shounen mangách, kde začínám s jedním hrdinou, kterému na jeho cestě pomáhá pár přátel, jenže jak poráží dobré a sympatické soupeře, tak se s nimi začne kamarádit a po dvou stech dílech máte najedou velký slepenec postav, které bojují proti novým postavám. Mangaka má možná radost, že dostane zaplaceno za víc chapterů, ale divák má problém se v postavách vyznat a tak pomalu začne toužit, aby aspoň někdo z nich zabalil kufry.

Nový Princ of Tennis bohužel nepřináší nic nového a zajímavého. Drží se tendencí předchozích OVAček, kdy tenisté za pomoci svých úžasných (a z hledicka fyzikálních zákonů nemožných) úderů, a za tak dramatických okolností, že by se za ně ani jihoamerická telenovela nemusela stydět (ztráty paměti, padající osvětlení atd.) vyhrávali zápasy. Jsem ochotna leccos skousnout, přimhouřím oči nad výskoky nad deset metrů, toleruji hvězdy a jiné akrobatické prvky, které se stihnou odehrát za jednu výměnu. Smířím se s tím, že po výkřiku Hadí bumerang míček obletí kurt a ještě přitom třikrát zahne. Ale co mi tuto novou sérii opravdu příšerně znechutilo, byl fakt, že už to není o tenise. Dřív přece jen člověk měl pocit, že to připomíná reálný tenisový zápas, byť přitažený za vlasy. Tady už ani tento nereálný tenis není, vždycky je pouze záběr na pekelně se soustředícího tenistu, který odehraje míček tak zázračně, že míček dopadne tak, že ho soupeř nemá šanci vzít. Okolo stojící publikum nám rozebere psychologii hráčů a neopomene zdůraznit, jak moc se hráči snaží, co prožívají a jak překonávají sami sebe. Nakonec jeden vyhraje. Tohle není o tenise, ani o nápodobě tenisu, ale o dramatických kecech, z kterých číší láska ke sportu, obdiv, jak se hráč snaží a dává do toho vše, co má. A tato patetičnost každého dílu mi hodně vadila.

Kresba má podobný problém. Je moc hezká, postavy jsou krásné. Ale nějak to ztratilo bohyb. Zatímco v předchozí řadě bylo opravdu vidět, jak se hráči pohybují po kurtu, tady je jen servis, záběr na dopadající míček, ohlášení výsledku. To myslí vážně? Přece když dělám sportovní anime, tak ten pohyb musím trochu vymakat. Samozřejmě chápu, že je levnější nakreslit méně obrázků, ale jaktože dřív to přece jen šlo a teď už to nejde? Výsledek je ten, že my ten zápas vlastně nevidíme, my ho spíše stojíme z úst okolo stojících diváků, kteří tady plní funkci komentátorů. Tvůrci samozřejmě neopomněli přidat dramatické světelné efekty - Tezuka tak tedy kupříklad stojí obklopen zářící aurou, která vyjadřeje, jak je úžasný hráč a jeho kamarádi samozřejmě neopomenou zdůraznit, že jeho aura je ještě zářivější než dřív. Tenhle způsob ovšem příběhu neprospívá, působí to hrozně lacině a nedá se na to koukat.

Nebudu lhát, vydržela jsme celou sérii, měla jsem radost, že zase vidím své olíbené postavy a slyším své oblíbené dabéry, ale celých dvacet minut sledování jsem si říkala: "Proč? Proč z příběhu, který sice nebyl dokonalý, ale měl hlavu a patu, udělali tohle? Tohle upovídané, patetické nic, kde maximálně můžete obdivovat krásnou kresbu, ale jinak je to úplně prázdné?" Zatímco prvních asi stotřicet dílů původní řady se mi opravdu líbilo a jsem ochotna je doporučit, protože byly takové reálné, a zbývající řady OVA celkem ušly, tady na tuto novou říkám ne. Ne, takhle se to dělat nemá, nepřitáhne to nové diváky, staří fanoušci si u toho budou rvát vlasy, co se z toho stalo. Pokud tedy máte nějakou šílenou touhu vidět Japonce hrát tenis, tak si na sportovním kanále nalaďte přenos zápasu tenisty Nishikoriho, myslím, že to bude lepší než tohle. Pokud jste velký fanoušek jako já, tak si novou řadu pusťte, ale nejspíš vás čeká zklamání, které čekalo i mě. Je to škoda, protože Prince of Tennis začínal jako velmi pěkné dílo, ale někde na cestě se tvůrci zbláznili a udělali z toho tenisového Supermana, kde obyčejný hráč pomocí rakety a tenisáku snad zvládne zachránit i svět.

žánr: sportovní anime

počet epizod: 13

Každý, kdo sem v posledních několika měsících zabrousil, si pravděpodobně pomyslel, že blog je dávno mrtvý a autorka to zabila. V podstatě to byla pravda, dávala jsem si delší dobu dovolenou. Spíš dlouhou dobu. Ale teď, jak se nám den prodlužuje a jaro se blíží, mě opět popadla touha trochu se podělit o nějaké své zážitky. Musím jen doufat, že za dobu mé nepřítomnosti jsem se nestala blogovou mrtvolou, dinosaurem starých časů či starou vykopávkou éry minulé . Zkrátka že na mě velký blogový svět pomíjivé slávy dosud nezapomněl:)

První věcí, kterou jsem se svým návratem chtěla spojit, byl nový kabátek. Žel, narazila jsme na dva drobné problémy. Prvním byl výběr vhodného vzhledu, který by mě uspokojoval. Po dlouhém a dlouhém pátrání, tvoření, slepování a nadávání, jsem nad sebou, a všemi případnými stránkami typu "stáhněte si layout", zlomila hůl a uvědomila si, že BEZ MOMOKO TO PROSTĚ NEJDE! Usoudila jsem, že než tvořit nové, mohlo by být lepší vrátit se k osvědčenému starému. Z toho důvodu tady hledíte na modrý layout od Momoko, který je sice už pár let starý, ale já mám na něj spoustu krásných vzpomínek.

Druhým problémem, na který jsem narazila, byla ovšem instalace vzhledu. Říká se, že některé věci, kupříkladu lyžování, jízda na kole či soulož, se nedají zapomenout. Kéž by to tak platilo i o práci s nastavením na blog.cz. Ne, že by bylo nějak výrazně složité, ale buď jsem extrémně sklerotická, nebo došlo k přidání nějakých nových tlačítek, takže ta potvora nikdy nedělala, co měla. Už už jsme to chtěla vzdát, ale metoda pokus omyl se nakonec osvědčila, a tak, po téměř půlroce nečinnosti (tři věty z konce ledna nepočítám, to si nezaslouží), jsem opět zde. Doufám, že opět blogující po nějaký delší časový úsek.

Vstříc lepším a aktivnějším zítřkům hledící Beldaran

V současnosti na stránkách probíhá úprava vzhledu. A buď proběhne, nebo se majitelka stránek zblázní. V tom případě posílejte bonbošky do Bohnic.

Bel je zpátky a s ní druhá řada Hakuoki! Poté, co jsem tady zkritizovala řadu první (Hakuouki: Shinsengumi Kitan), marně jsem přemýšlela, jak tady budu kritizovat řadu druhou, neboť moje výzkumy ve všech oblastech (anime, hrané filmy, knihy) potvrzují, že ať už je jednička jakákoliv, dvojka málokdy bývá lepší. Většinou bývá horší a jelikož všechnu svou munici, která slušně naznačovala, že Hakuouki za mnoho nestojí, jsem již vystřílela už v řadě první, obávala jsem se, že mi nezbude než říct pravdu bez hezkých okecávek okolo. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že druhá řada Hakuoki: Hekketsuroku je o něco lepší než řada první. Sice to pořád není žádné veledílo, které si člověk nemůže nechat ujít, ale přece jen jsme se alespoň částečně vyhrabali z toho patosu, ve kterém první řada přímo plavala, takže situací, kdy budete chtít praštit hlavou do klávesnice nebo nakpopat monitor, podstatně ubylo.

Na konci minulé řady jsme se s našimi hrdiny rozloučili po bitvě u Toba-Fušimi, kterou začala válka Bošin. Jelikož šógunát (pod který patřilo i Shinsengumi, kdyby někdo nevěděl) tady prohrál, přesouvají se naši hrdinové do Eda (dnešní Tokyo) a staví se po bok armádě šógunátu, aby se společně s ním snažili vybojovat poslední bitvu o moc. Šógunát je zmodernizovanou armádou vyháněn ze svých pozic a musí se stahovat dál a dál na sever, a spolu s jeho vojsky jdou i zbytky Shinsengumi v čele s Hijikatou, kterého doprovází věrná Chizuru. To by bylo k ději asi tak vše. Vím, že se to může zdát málo, ale věřte mi, je to rozhodně plus.

Hlavním nešvarem, který zabil Shinsengumi Kitan, bylo, že se tvůrci rozhodli narvat dohromady několik různých zápletek - historickou, pak tu fantasy kolem Oni, romantickou háremovku, a to detektivní hledání tatínka. Výsledkem bylo, že se každé z nich dostalo strašně málo prostoru a nedovedla tak zaujmout. Historická působila jako snůška bodů, kdy bylo uvedeno datum a událost, která se stala, Oni tam popobíhali a nikdo netušil, co vlastně chcou, zatímco Chizuru popobíhala kolem bišíků, kteří jí všichni měli moc rádi, ale žádná velká romantika tam nebyla.

V druhé řadě spousta těchto linií odpadla nebo vyšuměla do ztracena. Zůstala hlavně ta historická část, do které tak trochu přicmrndávali Oni. S touhistorií bych byla opatrná, jestli tohle je nejlepší anime na japonskou historii, pak Angelika je to nejlepší na dobu Ludvíka XIV. O čemž silně pochybuji. Faktem zůstává, že dějinné události tentokrát dostaly větší prostor, což je dobře a celkově to seriálu prospělo, ale když si najedete na anglickou wikipedii, pořád se toho dozvíte mnohem víc.

Druhým kladem je postupná redukce postav. Nevím, jak znáte japonskou historii a nerada bych tu něco prokecla, ale lidé, kteří tehdy šli proti císaři, tak nějak zemřeli. Je to hnusné, ale celkem jsem to uvítala, protože jsem si pak konečně pamatovala, kdo je kdo, což se mi celou první řadu nedařilo (malinko k tomu přispěl i fakt, že hrdinové byli ze "stejnokrojů" Shinsengumi převlečeni do evropských hadrů, takže jsem si je pamatovala podle barvy oblečení - ten má žlutou, to je Okita, ten má černobílou, to je Harada). A protože jsem si téměř k žádné postavě nevytvořila hlubší vztah, ono to při prostoru, který jim byl věnován, ani nešlo, tak jsem nad jejich odchodem ani moc netruchlila. Co nesmím zapomenout zmínit, je, že Chizuru dostala mnohem méně prostoru, takže mi už tolik nelezla krkem.

Co bych autorům v ději rozhodně vytkla, jsou zpytovací scénky. Katolický kněz vyznávající zpověď a poslední pomazání by se tady dost možná ujuchal radostí, já osobně ovšem monology postav před smrtí, kdy zpytují svědomí a omlouvají se všem, kterým snad někdy (i zaslouženě) ukřivdili, shledávám neskutečně otravnými. Vrcholem je jedna epizodka, kde se takto zpovídají hned tři postavy. Pět minut nářků a proseb o odpuštění se mi zdá už opravdu moc, a to i kdybych přimhouřila všechny své oči.

Grafika je opět stejně rozporuplná jako v řadě první. Kresba prostředí, hlavně tedy přírody, je luxusní. Působí velmi pěkně a realisticky, báječně se na ni kouká. Dala bych jí plný počet bodů, žel, co animátoři nahrabali na prostředí, to zabili kresbou postav. Ty jsou na pohled celkem pěkné, ale žádnou propracovanost, hlavně ve výrazech, u nich nehledejte. Za příklad můžeme použít Chizuru, která má asi tak tři čtyři výrazy během dvou řad - spokojenou usměvavou, smutnou, ještě smutnější, a s ruměncem na tváři, když je nějaká rádoby romantická atomosféra. S psychologií charakterů je to stejné, jejich chování a důvody, proč se nějak chovají, mi hlava nebrala. Když je někdo můj nepřítel, tak si s ním snad přátelsky nepovídám, nevysvětluji mu své důvody, proč dělám to a to. Vím, že v anime si to postavy na opačných stranách barikády rády svěřují, ovšem způsob, jak to dělají v Hakuoki, je už opravdu hodně přehnaný.

S Hakuoki: Hekketsuroku jsem byla mnohem spokojenější než s jejím předchůdcem, dokonce dvě epizody, kde se řeší vyloženě jenom historické děje a republika Ezo, se mi nesmírně líbily. O to víc mě mrzí, že tvůrci nepochopili, že dějiny jsou kolikrát samy o sobě dost zajímavé, a nemusí se tam cpát ještě linie s nepřítelem č. 1, který není člověk, nepřítelem č. 2, který buduje nelidskou armádu. Mohlo se to omezit na historii, nějakou tu romantiku a třeba to i něčím oživit, ale ne to takhle štěpit. Pokud je něco horšího, než anime, které není ani ryba, ani rak, pak je to anime, které není ani ryba, ani rak, ani jiná havěť, která v té vodě žije a samo neví, co je a co chce být. A sem Hakuouki ke své vlastní škodě spadá.

Roku 2010 během Druhé pacifické války císařství Britannia napadlo Japonsko. Díky novému typu bojových robotů bylo Japonsko poraženo a stalo se kolonií, ztratilo svou svobodu, práva i jméno. Od srpna 2010 je známo jako Area 11 a jeho poražení občané jako Elevens. Tehdy byli v Japonsku dva desetiletí chlapci, jeden Brit a druhý Japonec. Společně se dívali na zkázu Japonska, společně zažívali hrůzy války, a jeden z nich tehdy přísahal, že za tohle Britannii zničí!

O pár let později se opět setkáváme s náším malým Britem jménem Lelouch Lamperouge (doporučuju podívat se alespoň na jeden díl minimálně kvůli tomu způsobu, jak v japonštině toto jméno vyslovují). Lelouch je génius s úžasným IQ, které většinou používá k tomu, aby se ulil z hodin tělocviku (sport Lelouchovi nic neříká, je levější jak já) a mohl si zajít na nějaké pochybné místo, kde by obehrál nějakého hloupého šlechtice v šachách. Jeho štěstí jej opustilo v den, kdy se připletl k nehodě kamionu, který měl údajně převážet nějakou velmi nebezpečnou zbraň. Z nebezpečné zbraně se ale vyklubala zelenovlasá dívka jménem C.C., která Lelouchovi nabídla velmi zajímavou dohodu. On s ní uzavře smlouvu a ona mu poskytne obrovskou moc, zvanou Geass. Co je Geass odmítám prozradit, buď si to někde zjistěte nebo se na anime podívejte.

Lelouch má tedy v rukou úžasnou moc a v hlavě úžasný mozek. V Japonsku stále doutná odpor proti nadvládě Britannie, který potřebuje jen toho správného vůdce, do kteréžto role Lelouch nominuje sám sebe. Je tady tedy šance postavit se Britannii. Velké a mocné Britannii, která si podrobila většinu světa, má na své straně vědecké kapacity a geniální vojenské stratégy. To všechno se Lelouch rozhodne vyzvat na další partičku šachové hry, ve které hodlá Britannii, která jej kdysi i s jeho milovanou sestřičkou nemilosrdně odepsala, dát mat.

Code Geass je zástupcem mecha a military, kde si dvě, nebo více znepřátelených stran, jdou po krku za pomoci velkých robotů. Je tu hodně strategických diskuzí, které si nezadají s partiemi nejlepších světových šachistů. Před tahy Leloucha nebo jeho neméně geniálních protivníků by Napoleon a všichni další velcí světoví vojevůdci padali v úžasu na kolena, protože řada těch kroků se nedá v reálném životě naplánovat. Založit strategii na tom, že protivník udělá tohle, protože si myslí, že já udělám tamto, kdežto já udělám tohle a tím ho převezu, možná jde v šachové hře, ale těžko to půjde při vojenském útoku. Naštěstí jsme v anime a ne ve skutečném světě. Faktem je, že i když jsem občas v Lelouchových myšlenkových pochodech lehce tápala, je celá série a veškeré její zvraty udělána, když už ne realisticky pak rozhodně napínavě, a člověk se od seriálu dost těžko odpoutával. Což je jen dobře, protože abych byla upřímná, nemít Code Geass napínavou dějovou linii, a také sem tam nějakou zajímavou postavu, asi bych se mu vyhnula obloukem.

Hned prvním důvodem, který mě od CG odrazoval, je samotná grafika. Já totiž nemám ráda CLAMP, zastřelte mě za to. Ano, zkousla jsem jejich typickou kresbu postav v Chobits, v X-ku, zkousla jsem ji i tady. Je hezká, barevná, spousta pastelových jasných barev, ale já osobně bych dala přednost něčemu střízlivějšímu, méně barevnému a méně kozatému. Druhý důvod - mecha. Nemám ráda mecha, vlastně bych mohla říct, že ty velké roboty, ve kterých se schovává člověk, přímo nesnáším. Ale viděla jsem několik mecha anime, a byly to výborné kousky. Nemohu říct, že Code Geass řadím k těm nejlepším kouskům, ale spadá někam pod ty hodně dobré. Trochu mě mrzí, že tvůrci trochu neostrouhali některé nudné a zbytečné scény s mechy, stejně jako některá přerostlá prsa, pak bych byla určitě nadšenější, ale smířila jsem se s tím, a na konci první řady jsem byla celkem spokojený divák. Konec mě sice trochu rozčaroval, ale naštěstí v té době už byla kompletní i druhá řada a tak jsem se na ni mohla bez otálení mrknout.

Druhou řadu jsem si pouštěla s radostí. Jenže buď jsem si řadu první hodně idealizovala nebo je řada druhá, hlavně ze začátku, celkem propad. Nemohu si pomoci, ale měla jsem pocit, že druhá řada silně zvatovatěla. Což o to, nějaká ta vata byla i v řadě první, ale tady v té druhé to šíleně bilo do očí a strašně mi to lezlo na nervy. Navíc se tady prohloubil můj dojem, že některé postavy jsou silně nadbytečné, dosti debilní, a někdy až příliš fanservisoidní. Pochopte, nemám nic proti případnému fanservisu, ale cpát ho do situací, která by měly působit vážným neřkuli napínavým dojmem? Člověk čeká, jestli to hrdina přežije, jak to dopadne a pak je tam záběr na zadek té největší blbky, která v celém anime běhá, podle mě navíc běhá docela zbytečně a kdyby neběhala, byl by klid. Doufala jsem, že některé silně nesympatické postavy by mohly brzy zdechnout, ale nestalo se tak. Čím to je, že sympatickou postavu v každém anime brzy oddělají, ale někoho, kdo mě tak příšerně vytáčí, ne?

Nakonec se ale i druhá řada vyhrabala z té přebytečné cukrové vaty a navrátila se k politickým tahům, které mě hrozně bavily, a vojenským taktickým tahům, které mě bavily ještě víc, a to i přesto, že tam byly ti pitomí mecha. Nakonec tedy hodnotím Code Geass hodně pozitivně, ale na to, aby se dostalo do mého TOP by tam musely být postavy sympatičtější a vata stravitelnější. Trochu mě mrzí, že celé tohle anime je takové barevné a idealistické, já bych ho trochu přitmavila, trochu zdrastičtěla. Někdy jsem měla pocit, že je to udělané napínavě, ale trochu moc pro náctileté, kterýžto dojem potvrzuje nadbytek přeprsatělých šišinek v hadříčcích, které hrozí každou chvíli utržením ramínek, nebo bishounenů (ti jsou zase pravidelně oblečeni do několika vrstev látky jako slečinky v 18. století).

Můj celkový dojem je značně rozporuplný. Za postavy bych někomu asi jednu lupla, některé jsou zbytečné, některé (jedna nebo dvě) úplně debilní, Lelouch je zajímavý anti-hrdina, který má i nějakou tu lidskou slabost (díky Bohu za to). Za vatové a kalhotkové scény bych asi i střílela. Ale dějová linie, vykreslení světa ovládaného Britannií i mystické prvky hodnotím za dobře, možná i chvalitebně, v tomto směru jsem spokojená a na tom podle mě CG stojí. Kdyby se mě někdo zeptal, na jaké anime se podívat, Code Geass by asi nebyl v seznamu toho, co rozhodně musí vidět, ale kdyby se zeptal, zda to za zkouknutí stojí, odkývala bych mu to a řekla ano.

žánr: military, mecha, sci-fi

počet epizod: 2 x 25