Diana Gabaldon: Cizinka (Outlander 1)

17. března 2017 v 19:40 | Beldaran |  Knižnice
Cizinku jsem zaregistrovala jako seriál někde na AXN a ten kousek, který jsem viděla, mě celkem zaujal. Pak se ke mně donesla informace z několika zdrojů, že knížka je "fakt dobrá" a jako čtivou ji označilo i pár lidí, kteří vyloženě nečtou. Vzhledem k tomu, že je děsně tlustá, jsem usoudila, že by to nemuselo být špatné čtení a rozhodla se knihu vyzískat od naší knihovny. Tady jsem narazila na první problém: čekačka byla asi třináct lidí, což mě mělo varovat, protože podobná fronta byla snad jenom na Odstíny a Stmívání. Když jsem nakonec knihu dostala do ruky, byla jsem vážně natěšená, protože samotná myšlenka se mi celkem líbila a čekala jsem něco dobrodružného, trochu historického a se správným podílem romantiky.


O čem to je: Krátce po konci druhé světové války přijede do jakési zastrčenější vesničky ve Skotsku Claire s manželem Frankem Randallem. Mají tu takové druhé líbánky, brali se za války a díky povinnostem, Claire sloužila jako zdravotní sestra a on někde ve štábu, se moc často neviděli, takže tohle berou jako příležitost obnovit svůj vztah. Frank je profesorem historie a tento výlet bere i jako prozkoumání kořenů vlastní rodiny, Claire historie moc nebaví, tak mezitím zkoumá zdejší květenu. Při jednom takovém průzkumu zabloudí do místního kromlechu. Stane se něco zvláštního a než se Claire naděje, je v lese obklopena anglickými vojáky a skotskými bojovníky. Když si uvědomí, že se opravdu nezapletla do natáčení historického filmu (že by tak brzo po válce někdo natáčel historický film v exteriéru?), nezbude jí, než si přiznat, že se nějak přenesla v čase do roku 1743. Zrovna tuto dobu zkoumal její manžel, ale Claire samozřejmě nedávala moc bacha, takže má jen omezené informace, že má dojít k povstání skotských horalů, kteří chtěli na britský trůn prince Karla Eduarda Stuarta, nikoliv Jiřího II., a také že v této oblasti měl velet britskému vojsku předek jejího manžela, setkání s ním není ale zrovna šťastné.
Naštěstí je zachráněna (a vlastně i zajata) skotskými záškodníky, kterým vypomůže díky svým zkušenostem zdravotní sestry, a odvezena na tvrz Leoch. Její zjev samozřejmě budí značnou pozornost a i když se jí neděje na tvrzi žádné velké příkoří, v této napjaté době nemá důvěru ani Angličanů ani Skotů, obě strany si tak nějak myslí, že by se mohlo jednat o špiónku (anglickou, francouzskou). Její zdravotnické zkušenosti se jí celkem hodí, aby se prokázala jako užitečná, a zraněný Skot, kterému pomohla, Jamie, jí projevuje přízeň a je ochoten jí občas pomoci.
To by bylo asi tak k ději. Původně jsme čekala nějaké velké drama, kdy se Claire třeba zaplete do místní politiky a půjde jí o krk. Zapletla se, ale nedá se říct, že by se politika výrazněji řešila, dokonce si Claire na tvrzi celkem slušně zvyká a žije jakž takž v klidu, neb se toho moc neděje. Nebo se bude jednat o takový nějaký příběh, kdy si Claire zavede lékařskou praxi a bude to sonda do lékařství 18. století. To se taky neděje, protože nemocem a lékařské praxi není věnována velká pozornost (ale i kdyby byla, tak se nedá mluvit o nějaké sondě do starší medicíny, ale k tomu se dostanu až dál). Tohle všechno jsme čekala a tohle všechno šlo celkem rychle do kytek.

Protože příběh je bohužel jen červená knihovna. Je to o lásce. O tom, jestli má Claire milovat Franka, kterého už nemusí nikdy vidět, nebo Jamieho, sličného vysokého Skota, který je po ruce, a je stíhán anglickými vojáky, takže jejich vztah by byl ve stálém ohrožení, že na Jamieho někdo přijde a odveze ho zpět k strašnému anglickému kapitánovi (to je ten předek Claiřina manžela, dost se tam o něm mluví, ale také se nedá říct, že by byl pro děj podstatný, jen občas se objeví, aby se jakože něco dělo). Pro děj je totiž podstatná pouze postel, a to především od stránky dvě stě dál. Následujících pět set stránek je vyplněno ócháním a ácháním, sem tam nějakou výčitkou a vůbec se toho mnoho neděje.
Což je ale na jednu stranu dobře, protože když se něco dít začne, nabere děj prapodivné obrátky a děje se toho zase moc najednou. Abych uvedla příklad: Claire je nucena vniknout do přísně střeženého anglického vězení (což je samozřejmě komplikované), tam ovšem narazí na vrchního kapitánského Zlouna (ještě komplikovanější), ale když nakonec zachrání život i čest a uteče, tak ji krátce po opuštění z vězení napadne smečka vlků (nejkomplikovanější). Tomu říkám den blbec. A takových "zápletek" je tam víc, žel na knihu o sedmi stech stránkách je to málo. Takže dějově je to prostě nuda vyplněná nepravděpodobnými a překombinovanými zvraty. Řeší se akorát city, ale i tady bych řekla, že vlastně neexistuje nějaká hlubší sonda do duše Claire. V podstatě všechno bere stoicky, že tam nemá horkou vodu, že je odloučena od manžele, hned si zvykne. Claire se něco důležitého nepovede a je zdrcena. Věříte jí to asi tak tři řádky, vlastně po třech stránkách ani nevíte, že se jí něco zlého stalo. Finito a jde se dál.

Knížka je hodnocena jako historický román, a jak jsem našla, autorka Diana Gabaldon měla provést nějaký podrobný historický průzkum, aby kniha byla věrná. Diana Gabaldon má doktorát snad z přírodních věd, dělala editorku v nějakém vědeckém časopise. Není to tedy žádná blbka. A je pravda, že fakta má v pořádku, když vám tvrdí, že na trůně seděl ten a ten, a bitva byla v tomto roce, tak to tvrdí správně. Ale nerozumí historii. Naučí se fakta bitev a panovníků, ale neví, jak vypadala tehdejší společnost a má o ní dosti zkreslený obraz.
Samotná kniha působí tak nějak nedatovatelně. Kdyby tam nebyla zmínka o mušketách a o těch historických událostech, nikdy bych nepoznala, že se jedná o 18. století. Klidně bych řekla, že Claire skončila někde v éře Williama Wallace. Aspoň úroveň tehdejší medicíny by odpovídala. Kupříkladu když Claire odhaluje, čím léčil její předchůdce v tvrzi, najde samé takové lepší věci jako jsou koňské lejno a svinky (jo, ty malé potvory, co se vám stočí do kuličky, když na ně narazíte v záhonku). To jako vážně? Jsme v 18. století, ne v době, kdy vám někdo řekl, tady máte krtčí pacičku, potírejte s tím ránu a bolest odleze do země. V této době probíhalo ve Skotsku osvícenství, vznikaly univerzity, lékařství se hodně rozvíjelo. I když přimhouřím oči a řeknu si, že do nějaké díry ve Skotské vysočině toho spousta nedošla, tak toto je prostě moc. Svinky a kobylince? Většinou se užívala různá projímadla, dávidla, strašně populární bylo pouštění žilou, ale o tom paradoxně v knize ani zmínka. To se dělalo v této době i u nás! Že by Skotsko bylo až tak opožděné? To se mi úplně nepozdává.
Náboženství autorka většinou přehlíží, v knížce se vyskytují hlavně katolíci, takže netuším, zda věděla, že Skotsko bylo spíše presbyteriánské, každopádně katolické oblasti tam byly, takže proč neudělat z některých katolíky, tady bych problém nehledala. Církev se v knížce objevuje akorát u čarodějnického procesu. Čarodějnický proces samozřejmě do každého správného románu patří, aby bylo vidět, jaká to byla drsná doba a bez něj by to nebylo ono. Nemůžeme ochudit čtenáře o to drámo. Kolem roku 1740 se to už nedělo, ale zrovna tohle bych přešla jako takovou tu básnickou licenci. Co mě vytočilo, byl průběh soudu. Do městečka přijeli nějací církevní hodnostáři, nejspíš katolíci, ale to tolik neřešme. Podstatné je, že byli sto let za opicemi, takže nevzdělaným vesničanům všechno odkývali. Nejvíc mě dostal argument, kdy před tribunálem vypovídal vesnický pár, který své malé dítě nechal někde v lese, protože mělo být podvržené vílou (to je taková lidová pověra po skoro celé Evropě, že vám víla/elf/divá žena strčí podvržence). Ale obžalovaná provedla svá kouzla, takže vílí dítě zemřelo a to jejich jim samozřejmě nikdo nevrátil = je to temná čarodějnice. Tedy vážení, takovou blbinu jsem snad ještě neviděla. Asi takhle, pokud by někde někoho soudili za čarodějnictví a vy tam přišli s touhle pohádkou, tak po zmínce o vílách a vyměněných dětech pošupajdíte na tu lavici obžalovaných taky. Buď by vás soudili za čarodějnictví, když věříte na nějaké temné bytosti kradoucí děti, nebo za vraždu. Církev zrovna vraždy dětí dost silně potírala, takže taková výmluva, že dítě bylo podvržené, by nikdy neprošla, to by se na to mohla každá vražedkyně vymluvit. Tomuhle by opravdu nikdo, tím spíš v 18. století, nevěřil.

Sečteno a podtrženo: kniha mě nezaujala. Nejedná se o žádný historický román, jen o dost tlustou harlekýnku. Většina děje sedmi set stránek se odehrává v pelechu a to mě prostě nebere. Samozřejmě Claire přeji její bohatý sexuální život, ale já na ty knihy jen o tom jednom tolik nejsem. Navíc se souloží celkem nudně, žádná pikantérie (ta tedy nebyla ani v Odstínech, pokud tomu trochu rozumíte, ale aspoň tam byla hromada rádoby popisných podrobností), tady nic takového, takže je to vyloženě otravné. Další díly si nepřečtu, jestli jsem to správně pochopila, příští kniha se má odehrávat ve Francii. Skotsko moc neznám, tak řadu nepřesností přehlédnu, ale Francii téhle doby znám dobře a asi bych se akorát naštvala. Na seriál se snad v dohledné době podívám, ale nejprve musím počkat, až opadnou emoce, protože kniha mě dost znechutila. Ta původní myšlenka mi připadala nadějná, ale nakonec se z toho vyklubala nudná červená knihovna, že ona miluje jeho, on ji, občas si spolu zašpásují. Jo a ona se vlastně ještě nenarodila a on má kilt, ale to je tak asi všechno, čím se to odlišuje od jiných podobných kusů.
 

Laurell K. Hamilton: Polibek stínů (Merry Gentry 1)

7. října 2016 v 12:29 | Beldaran |  Knižnice
Po nějaké době mě zase jednou přepadla chuť přečíst si ¨nějakou urban fantasy detektivku, tak jsem se začala pídit po něčem ucházejícím, co jsem ještě nečetla. Což o to, urban fantasy se v poličkách knihkupectví přece jen nachází poněkud snadněji než dříve, problém je, že se z řady knih vyklubou paranormal romance, kde jediný děj se omezuje na to, že ona má ráda jeho a on ji, ale jejich lásce brání jeho zuby, chlupy, křídla a jiné nelidské atributy. A pět set stránek o tom, jak je Edward pěkný, jsem zrovna v ruce mít nechtěla. Po delším váhání jsem se tedy rozhodla pro knížku od Laurell K. Hamiltonové, se kterou mám už nějaké čtenářské zkušenosti. Konkrétně jsem četla její sérii o Anitě Blake (dokonce jsem ji v jednom předchozím článku zmiňovala).
Anita Blake začíná jako poměrně solidní supernatural detektivka, kdy se přiměřeně nenápadná a obyčejná holka Anita, její zvláštností je akorát vyvolávat mrtvé (ale umí to i další lidé, takže zas tak neobvyklá není), vždycky nějak zaplete do her a soubojů nelidských bytostí. Což v tomto případě značí většinou upíry a vlkodlaky. Aby z těchto bojů o moc vyšla pokud možno živá a neokousaná, musí rozplést klubíčko intrik a nějak tím vyhandlovat svůj život. Není to špatná četba, ale postupem času z mírně urýpané a popudlivé, leč jinak v rámci možností normální holky, vyklube Samice, která by na přehlídkovém mole všechny topmodelky zastínila svým sex-appealem a v mužích vyvolala takovou touhu, že by ji pravděpodobně chtěli ojet hned na místě před zraky všech foťáků a kamer. Pod dojmem Anitiny osobnosti by se možná neváhaly přidat i přítomné modelky, samozřejmě si vědomy své hluboké nedostatečnosti v porovnání s úchvatnou Anitou.

Takže z ucházející detektivky se časem stalo pětisetstránkové porn without plot, kde se co deset stránek souloží. A protože se tu souloží s nadpřirozenými bytostmi, které sexují už pár století, je jasné, že misionář není dostatečně zajímavý, proto se vyžadují pikantnější věcičky. Ale než se z Anity Blake stalo tohle, četla se dobře, takže jsem se rozhodla, že zkusím jinou sérii Hamiltonky a až to půjde do kytek, tak se s ní zase rozloučím. Myslela jsem, že mám čas tak dvě tři knihy, ale nakonec se ukázalo, že to, k čemu se Anita propracovávala sedm knížek, zvládla Merry Gentry ve zkrácené době, v podstatě asi za padesát stránek.
Namísto upírů a vlkodlaků máme kouzelnou říši skřítků a vil. Hlavní hrdinka Merry Gentry je osudem těžce zkoušená vílí princezna Meredith. Protože je ale smrtelná a ne úplně schopná, uklidila se do Los Angeles a pomocí kouzel skrývá svou pravou identitu. Taky proto, že ve své pravé podobě je tak krásná, sexy a oslnivá, že kdyby svou skvělost netlumila, nejspíš by chlapům na potkání odbouchla varlata. Na nájem si vydělává v kanceláři, která řeší paranormal věci. Během banálního vyšetřování jednoho záletného manžela je však její pravá identita odhalena a ona se tak opět zaplétá do intrik Temného dvora. Někdo na něm ji chce mrtvou a tak Temná královna, Meredithina tetička, posílá své nejlepší bojovníky, aby Merry přivedli zpátky do říše a vyřešilo se, kdo jí jde po krku. Toť k ději.

Přiznám se, že po přečtení obsahu jsem se i těšila, nečekala jsme nic světoborného, ale i mě překvapilo, jak strašně je knížka špatná. Pokud by někdo z knížky vyházel souložící pasáže, dialogy na téma "proč jsme spolu nespali a proč spolu spát nemůžeme", úděsné Meredithiny myšlenkové pochody a popisy "vybavení" ostatních fae, tak dostaneme stěží sto stránek s nějakým dějem. Hamiltonová nepíše špatně, je dokonce celkem napínavá a čtivá. Řada spisovatelů má dobrý děj, ale neumí to správně popsat, takže když hlavní hrdina bojuje o život, je to asi stejně záživné a napínavé jako skládání ponožek. Hamiltonka to napsat umí, ale neumí vymyslet ten kvalitní děj. Takže píše děsné blbiny. Možná by bylo dobré, kdyby si našla někoho, kdo by jí vymyslel děj a ona to podle bodů popsala. Ale neměla by se pouštět do vlastních invencí a dávat průchod svým mindrákům.
Autorka je totiž posedlá sexem. Není schopná napsat standardní dialog. Pokud se její hrdinka baví s chlapem, tak je úplně jedno o čem se mluví, může to být klidně o barvě dlaždiček na záchodě, ale je potřeba tam nacpat skryté dvojsmysly, sexuální narážky a potlačované vášnivé flirty. Tato její přebujelá fantazie se ukazuje i v postelových scénách. Nic není tabu. I to, co si přejete, aby bylo. BDSM, grupáč, různé polohy, všechno bude. Příběh o kouzelných bytostech je pak ideální příležitost, jak popustit uzdu fantazii. A tak se v příběhu vyskytují třeba populární japonská chapadla, která má jeden z Legolasů na břiše. Někteří jeho příbuzní mají ještě prímovní trn ukrytý ve své mužské chloubě, včelí žihadlo už nikdy nebude jen neškodným nástrojem k píchání, trnu nás ale autorka zatím ušetřila. Nepochybuji, že kdo vytrvá, nakonec se v dalších dílech dočká i této inovace. A takových novinek je tam více. Abych uvedla příklad: po setkání se svou tetou královnou jde Merry do trůnního sálu. Jde tam cca osmdesát stránek a cestou prodiskutuje budoucí sex se třemi elfy, dvěma gobliny (jeden z nich má ve svém těle ještě ukryté dvojče, takže má čtyři nohy a dva zcela funkční penisy), je ochmatána růžovým keřem (jo, myslím ty kytky) a eroticky pokousána něčím jako motýl, v podstatě taková motýlí Zvonilka.

Krom bohaté sexuální fantazie má autorka také veliký talent psát blbky. Pravděpodobně se pokouší napsat moderní, sebevědomou a soběstačnou ženu uvědomující si svou sexualitu. Ale vždycky jí z toho vyleze děsná arogantní obluda křížená s děvkou/nymfomankou. Její hrdinky, pyšnící se svou sexualitou, neumí slušně odpovědět na pozdrav ani kompliment. To, že má na sobě ultra krátkou sukni a výstřih k pupíku neznamená, že na ni smíte koukat, jasný? Není žádný sexuální objekt, nesmíte jí chválit šaty, nohy, musíte dělat, že nic takového nemá, ale běda, pokud se zase budete koukat jinam, to by ji urazilo. Pokud hrdinku někdo skoro umlátil, ale pomohl jí muž, tak se stejně bude holedbat, že by to samozřejmě zvládla sama (a proto z tebe teče krve jako z vola, jo?) a to i v případě, že o pomoc sama škemrala. Laurell Hamilton mi přijde jako ten typ feministky, která po nabídce, že jí pomůžete odnést klavír do patra, podává žalobu za sexuální harašení.
Její averze k mužům je patrná i z jejích mužských postav - píše kastráty. Zatímco hrdinka se se vším vyrovná, chlap musí mít alespoň jedno velké trauma, které mu narušuje sexuální život. Proto také miluje silnou Anitu/Merry, které mu pomohou jeho démony překonat. I její výběr outfitů, kterému věnuje v knihách velkou pozornost, to potvrzuje. Žádný muž nemůže být oblečen v džínách a triku. A tak upír Jean-Claude v Anitě chodil pouze v černé a bílé, kdyby oblékl modrou, mělo by to nejspíš stejný účinek jako kříž a svěcená voda. V Merry Gentry pak máme chlápka v šedé, šedá košile, šedá kravata a šedý oblek, víláka v odstínech zelené doplněných o bílý kožený kabát! WTF? Madam, na takto vymóděného muže by koukali přes prsty i na duhovém pochodu. Nebo kožené kalhoty tak proklatě nízko, že drží jen díky tomu, jak jsou těsné. A ne, podle mě se v tom nedá chodit a také bych se bála, že zbrzdí krevní oběh a tomu chlápkovi prostě odumře.
Uznávám Hamiltonové, že má bujnou fantazii, je otázka, jestli by některé výplody neměla omezit na ukázku svému psychiatrovi. Je totiž smutnou pravdou, že její knihy mají sestupnou tendenci a Polibek stínů bych se nestyděla označit za mimořádný škvár. Je v podstatě jen o tom, jak se odhalí identita Meredith a ta si jen tak zaletí vyřešit to na královský dvůr. Několikrát jí jde o život, ale po cca pěti stránkách děje se opět všechno vrátí do postele. Pokaždé s jiným mužem/tulením mužem/ goblinem/několika víláky. A to je vlastně všechno. O ničem jiném to není a pokud někdo zrovna nechce číst o chapadlech, vícero údech nebo ero kytkách, tak si to může klidně odpustit. Já jsem se prolistovala až na konec a další díl si klidně odpustím.

Historička a televizní dokument

29. března 2016 v 13:23 | Beldaran |  Tragikomedie jedné slečny
Občas se tak člověk nudí a tak si zapne televizi. Většinou zjistí, že tam nic nejde, tak ji zase vypne a jde dál, ale občas se mu poštěstí zakopnout o něco, co vypadá poměrně dobře. Já měla, a mám, ráda dokumenty. Dneska hlavně o přírodě, ale kdysi jsem sledovala i ty historické. Dnes už jen občas, protože se mi poměrně často stává, že se v lepším případě nedozvím nic nového, v horším tu televizi opravuji, protože tam říkají nesmysly. Pro ilustraci přidávám včerejší dialog s dokumentem Záhadné středověké vraždy. Jednalo se o vraždu Juana Borgii. Kdo viděl seriál na HBO/ČT2, tak se orientuje, pokud někdo neviděl, tak papež Alexandr VI. měl několik dětí, známe Lucrezii, pak měl Cesareho, Juana a Joffreho (maminka byla Vanozza de Catanei), a ještě měl nejstaršího syna s jinou ženou, ten mu umřel. To je taky důvod, proč Cesare, i když byl starší než Juan, byl určen pro církevní dráhu s nepočítalo se s ním jako s dědicem. Taky to Cesareho děsně štvalo, že mladší bratr floutek furt dostává nějaké vojenské úkoly, a on musí čučet na nudné páprdy v rudých kloboucích. I když si myslím, že tehdy i kariéra v církevních kruzích musela být docela vzrůšo, nevděděl jsi synu dne ani hodiny, kdy ti někdo píchne kudlu do boku nebo ti nepodá víno ochucené bolehlavem.
Ale nyní již k onomu dokumentu.
Já: To bude zajímavé, když je tolik možností, že se to vlastně ani tehdy nepovedlo vyřešit.
Dokument: Existovala řada možností, kdo mohl Juana zabít a ani současníci neměli jisto v tom, kdo to spáchal.
Já: Mohl to být Cesare, kdyby bratra zabil, mohl velet vojsku místo něj. A mohl by vypadnout z církve, protože tu práci tam úplně nesnášel.
D: Bratr Cesare na Juana žárlil, měl tedy motiv.
Já: Ale mohl to být taky ten druhý bratr, ten, co mu Juan spal s manželkou.
D: Juanův mladší bratr Joffre měl rovněž motiv, jeho manželka Sancha totiž byla k Juanovi vstřícná (a rovněž k polovině Itálie) a měla s ním poměr.
Já: Nebo to mohl být klidně i někdo z těch jiných rodů, vždyť se tam vraždili kvůli moci prakticky pořád.
D: Vraždu mohl rovněž vykonat konkurenční rod Orsiniů.
Já: Takže vlastně stejně pořád víme velké houby o tom, kdo to udělal.
D: Ani dnes není možné zjistit, kdo s největší určitostí Juana Borgiu zabil.
Já: Takže jsem si to vlastně mohla odvyprávět sama.
 


Série, které se zvrhly

17. února 2015 v 21:52 | Beldaran |  Knižnice
Hned na úvod bych ráda řekla, že tento článek nebude pojednávat o sériích, které nemám ráda. Mým cílem není tady dštít oheň a síru třeba na Stmívání, Odstíny, Harryho Pottera nebo Píseň ledu a ohně, protože můj názor, ať už negativní nebo pozitivní, je u těchto knih konstantní - vzala jsem, početla jsem, udělala si názor a další knihy mě v tom jen utvrdily. Spíš bych se ráda dotkla knižních sérií, které vycházejí už určitý čas a jejichž autoři prošli během času vývojem, k lepšímu i horšímu, a to se podepisuje na tom, co tvoří. Většinou budu psát o dílech, která mě ze začátku nadchla/zaujala/přišla mi zajímavá a originální, ale postupem času se tak nějak rozplizla a zůstala jen hořká pachuť a myšlenka "vždyť to přece nebývalo takhle blbé". Mám ovšem i série a autory, které mám, i přes chyby, které vypíchnu, opravdu ráda. Ale jsem schopná říct, že mi na nich něco vadí. Začnu tím horším a postupně se propracuju k tomu lepšímu.

Rob Thurman: série Kal Leandros aneb Když vystřílíte všechnu munici už v prvním díle
Rob Thurman je plodná autorka urban fantasy, o bratrech Leandrosových napsala celkem devět knih, u nás jich vyšlo šest, protože po šestém díle si asi i u Fantom Print uvědomili, že tady už pšenka nepokvete. Jedná se o poměrně i zajímavou sérii, ale autorka do toho dala už v první knize všechno a na další díly už prostě nic tolik nezbylo. Čím větší plamen tím dřív to prostě shoří. Příběh pojednává o dvojici bratrů - starší Niko je typ asketického mnicha máchajícího katanou, jehož jediným cílem je chránit mladšího bratra Kala. Kal je totiž člověk jen napůl, lepší půlka jeho genů pochází od matky šlapky a alkoholičky, ta druhá pak od něčeho, co není člověk, konkrétně je to to nejzlejší, nejhorší a nejkrutější, co kdy běhalo po světě, a to Kala chce (využít ke zlu, ne sežrat nebo tak něco). A samozřejmě, když to, čeho se báli i dinosauři, kompletně zlikvidujete už v prvním díle, tak vám moc výzev do další série nezbude. Špičkování bratrů, vhodně doplněné lechtivým humorem puka Robina Goodfellowa nějakou dobu funguje, ale časem to začne být nuda. Obvzlášť, když v každé knížce vám třikrát o hlavu omlátí, že vlastně to nejhorší už jsme kdysi zmákli. Kalovy stesky na jeho strašně špatné geny vám brzy začnou připadat jen jako únavné kňourání (tak jsi napůl zmetek, strašně temný, jojojo, už jsme slyšeli, nnemusíš nám to zase opakovat), svatý Niko už vám taky nepřijde jako borec, o kterém chcete číst a snít (čeho je moc, toho je moc a o čisté bratrské lásce to platí dvojnásob), a když autorka zmonogamnila i puka, bylo po srandě úplně. Pak to fantom Print přestal vydávat a já se po dalších dílech v angličtině nepídila.

Laurell K. Hamilton: série Anita Blake aneb Dobrý příběh prodává, ale špatný sex prodává víc
U urban fantasy ještě zůstaneme, akorát tentokrát bude naše hrdinka zcela lidská žena, nebo aspoň byla, až tam kam jsem dočetla, je možné, že pak vyšel najevo nějaký její nadpřirozený předek (sukuba, bohyně Afrodita, Ježíš Kristus, mimozemšťan). Anita Blake je celkem normální osoba, akorát umí oživit mrtvé (a zeptat se, kam drahý mrtvý manžel sakra dal tu závěť, protože vdova nechce přijít o barák kvůli děckům z jeho prvního manželství), a taky je hrozně odolná a paličatá, takže i když se ji pořád někdo pokouší zabít, odmítá umřít. První díly se nesou v duchu takové nadpřirozené detektivky, kdy Anita musí najít vraha, zachránit si tak život, a ještě stíhá odmítat nabídky místního upírského missáka Jean-Clauda. Jenže někdy po pátém díle se začne víc řešit Anitin milostný život (předtím žádný neměla a byl klid) a jestli miuje víc upíra nebo vlkodlaka a děj jde do háje. Série má přes dvacet knih, statečně jsem vydržela do osmého dílu, ale když krev nahradila jiná tělní tekutina a počet milenců převýšil počet mrtvol, zabalila jsem to. Knihu, kde se proti úpírům bojuje ne osikovým kůlem, ale grupen sexem se třemi chlápky, prostě nedám. (Pro důkladnější informace toho, co všechno se zmršilo, odkazuji ke staršímu článku Nightie, která vydržela podstatně déle než já a tímto před ní smekám).

Jeffery Deaver: série Lincoln Rhyme aneb Je dobré vědět, kdy skončit
Autor detektivek se zapsal do širšího povědomí především první knihou ze série o kvadruplegickém kriminalistovi Lincolnu Rhymovi a jeho asistentce Amélii Sachsové. Sběratel kostí byl dokonce i zfilmován (Amélii hrála Angelina Jolie, ale mně se to stejně moc nelíbilo, takže tak) a zůstává asi nejslavnějšíím dílem, i když Deaver stejně dobře pokračoval - Tanečník a Prázdné křeslo jsou velmi dobré, Kamenná opice je podle mě ještě lepší než Sběratel. Pak pokračoval až někam ke knize č. 11. Ale zatímco prvních pět knih si pamatuju, ten zbytek mi splývá. Ono je to totiž vlastně pořád jedno a to samé - mrtvola, najdeme důkazy, proženeme je chromatografem, vytvoříme řešení, ale pak je zvrat v ději, další zvrat v ději, ještě jeden, konec knihy. Ono to časem hrozně omrzí, navíc Deaver píše tak, že sice neodhalíte vraha před koncem, ale díky téhle komplikovanosti si ty knížky nepamatujete a nerozeznáte jednu od druhé, a to taky není dobře.

David Eddings: série Malloreon, Althalus a Snící aneb Jako přes kopírák
David Eddings je můj oblíbený autor. Nepsal nikdy žádnou velkou fantasy, jen takovou tu klasickou cestovní, kde družina putuje pro magický artefakt, aby zachránila svět. Ale jeho fantasy byla první, kterou jsem četla a tak mám pro něj slabost. A jednu věc mu musím nechat, měl strašně dobře udělané postavy a ty postavy spolu vedly vtipné rozhovory. Věřte mi, není nic horšího, než když čtete fantasy o putování krajinou a máte tam jen ten popis krajiny, jeden den se jede na koni, druhý den se jede na koni, stopadesátý den se pořád jede na koni, koho to zajímá, proč to musíme takhle natahovat, jste snad placeni od řádku? Eddings tohle putování uměl výborně osekat, vyplnit dialogy, prostě nepopisoval, že se furt někam jede (i když se jelo), takže jeho knihy, ať už má na ně každý názor jaký chce, mi nikdy nepřišly nijak nudné (což o podobných dílech nemůžu říct). Má ale jednu nevýhodu, píše hrozně šablonovitě - moudrá kouzelnice, čestný hrdina, pichlavá láska hlavního hrdiny, málomluvné dítě + mluvící křoví, aby cesta nebyla k smrti nudná. Napoprvé to funguje (Belgariad), napodruhé to funguje (Elénium) a kupodivu to funguje i napotřetí (Tamuli), ale pak už to začne skřípat. Kdysi jsem někde četla, že je to jak "nastavovaná kaše" a ona to opravdu je nastavovaná kaše. A já nastavovanou kaši nerada. Nejhorší byl ale vliv Eddingsovy manželky (všechny série psal spolu s ní), která, jako většina žen, trpí přestavou, že svobodný muž patří do chomoutu. Takže každý svobodný muž, který v příběhu neumřel, byl oženěn. Není nic smutnějšího, když ze správně svobodomyslného hrdiny a lamače srdcí uděláte chlapa podpantofláka, který se bojí říct manželce, že zrovna teď hned s ní nemůže mluvit, protože má něco důležitějšího na práci. To je normální kastrace!

David Weber: série Honor Harrington aneb Opakovaná dokonalost přestává být dokonalostí
Protože jsme už na konci, je třeba se dotknout ještě jedné série, kterou mám stále ráda a pořád ji čtu, už jen ne s takovým nadšením jako kdysi. Ale je pravda, že to vypadá, že autor je moudrý člověk a došlo mu, že nejde pořád těžit z jedné války a chystá pro nás něco nového, co snad oživí mé nadšení. Tentokrát se jedná o sérii z žánru space opera, zrovna Honorsága je kvalitní space opera (věřte mi, znám řadu nudnějších a blbějších space oper, měla jsem ale smůlu, že jsem začala s Honor a teď s ní každou další knihu srovnávám, no a Honor furt vede). Honor je kapitánka hvězdné lodě Královského námořnictva Mantichory, která se díky svým schopnostem, a tomu, že má štěstí přitahovat maléry jako vosa med, vypracuje až na admirála, získá šlechtický titul, stane se děsně prachatou a přežije aspoň deset atentátů. Všechny knihy jsou poměrně dobře čtivé, netrčíme celou dobu jen v nějaké plechovce plachtící vesmírem, ale je dobře využito možností, které vesmír nabízí - máme tam odlišné systémy vlády, různá prostředí, takže se ani u desáté knihy s Honor nenudíte. Jediná věc mi děsně leze krkem - Honor je dokonalá. Není vyloženě hezká, ale po stránce lidské je prostě perfektní, bezchybná, vždy myslí na ostatní, sebeobětuje se, poctivě poslouchá každý názor. Ta ženská je tak vysoko na piedestalu, že mě občas bolí za krkem, kam až k ní musím vzhlížet. Nemohla by být trochu nedokonalá? Když vám v každé knížce vyskočí třicet stránek s popisem dokonalostí Honořiny povahy, začnete si přát, aby občas něco zvrtala, třeba aby zakopla na královské recepci. Nebo někomu drobet ukřivdila. A samozřejmě, pokud má Honor nepřátele (a to má) jsou to vyložené skety, nikdy na nich nenajdete jedinou pozitivní věc. Chápu, že je to hrdinka, ale mohlo by to být malinko vyrovnanější. Jestli někdy vyjde kniha, kde už bude Honor mrtvá, tak nejspíš bude mít na planetě chrám a tam sochu v nadživotní velikosti s křídly a svatozáří.

Dlouho vycházející příběhy jsou super věc, máte se na co těšit. Jenže jak čtenář stárne a sbírá zkušenosti, tak se stává daleko kritičtějším a kritičtějším. To, co kdysi hrozně žral, ho začne nudit. Já jsem celkem čtenáš, takže si toho všimnu hlavně u knih, ale je to třeba i u seriálů. Viděl jste někdy někdo Kriminálku Las Vegas? To byla originální krimi, zajímavé případy a u řady XIV... vlastně nevím, začala jsem se tomu vyhýbat někde kolem pátě řady. Ale třeba jako teenager jsem měla ráda seriál Čarodějky (mladší generace vygooglí), viděla jsem každý díl a vlastně nevím, jak to skončilo, protože mě to začalo štvát a poslední asi tři řady jsem neviděla. Na jednu stranu to člověka mrzí, ale jsou prostě zajímavější věci na práci. Ještě jsem měla hrozně ráda mangu Bleach nebo Skip Beat! a taky jsem odpadla, ale jednou, až budu mít čas, tak se k tomu snad vrátím. A jak jste na tom vy?

O kořenech aneb Jak to tady vůbec vzniklo a co bude dál

4. ledna 2015 v 17:02 | Beldaran |  Vzkazník
Zdravím všechny v novém roce 2015. Ačkoliv je to tak trochu k neuvěření, moje blogová ruina, která se posledních několik let rozpadá a stagnuje, se do něj nějak zvládla dostat. Někdy v létě jsem byla upozorněna, že bych sem mohla občas něco přidat. Přidávám. Teď máme roční období zimu. Smutné, že?

I když se to nezdá, je tohle už opravdu starý a starý blog. Jestli dobře počítám, letos v květnu by mu mělo být devět let. To je úctyhodné číslo. Pro ty, co nepamatují začátky, bych k nim asi měla něco říct, aby věděli, co jsem zač, i proč to tu vypadá, jak to tu vypadá. Tento blog vznikl v roce 2006, což bylo přibližně období, kdy u nás došlo k velkému boomu anime (mohl za to kanál A+, jestli ho pamatujete, já osobně ho zaregistrovala někdy v létě 2005). Tehdy bylo velmi módní založit si blog o anime, vložit na něj pár obrázků z nejpopulárnějších kousků (Inuyasha, Full Metal Panic!, apod.), nechat se dva měsíce obdivovat a pak blog zrušit (nebo tím aspoň vyhrožovat). Recenze, nebo nějaké hlubší úvahy, se tehdy moc nevedly, i když pamatuji pár opravdu skvělých blogů, kde se člověk dočetl, proč se na něco dívat či ne, a nějaké zevrubnější info o postavách.

Protože nejsem zrovna machr přes počítače (i to je jeden z důvodů, proč trčím tady a nikdy jsem nepřesídlila na nějakou lepší doménu. Druhým důvodem je to, že už se tomu zdaleka tak nevěnuji a nemělo by smysl to celé přesouvat), hodně jsem se založením blogu váhala. A taky jsem stoprocentně věděla, že nechci, aby se můj blog omezoval na kvanta obrázků, ale že bych spíš chtěla psát "recenze". Sice dneska, pokud se proklikáte k těm prvním létům, uvidíte, že obrázků tu bylo také přehršel, a recenze nebyla v podstatě recenze, ale jen nějaký zevrubný děj + můj názor, a dojdete k názoru, že autorka moc rozumu nepobrala, ale každý člověk měl nějaké začátky, i když ne vždycky zrovna valné. Ale měla jsem to moc ráda a vždycky jsem se těšila, jestli mi někdo k novému, i když celkem zbytečnému článku, napsal nějaký komentář. Tehdy ještě nefrčel facebook, a pokud se ve vašem okolí nenacházel někdo jiný, kdo by anime sledoval, byl blog jedním z nejlepších kontaktů s podobnými cvoky, kteří "koukají na pohádky".
Hodně aktivní blogerka jsem byla vlastně jen ty první dva roky, pak jsem už zdaleka tolik nepsala, i když pokud ano, tak to aspoň mělo takovou úroveň, za kterou se dneska nemusím moc stydět. V té době jsem odmaturovala, šla jsem na vysokou, založila jsem si FB (dle mého názoru je právě facebook osudnou nemocí, která postihla většinu blogů mé éry) a tak nějak si našla spoustu jiných zájmů (i povinností). I přesto bych byla nerada, kdyby to tu zaniklo zcela, proto vstupuju do roku 2015 s tím, že bych alespoň jednou měsíčně mohla něco smysluplného sesmolit. Takže....

Vzhůru do roku 2015


Další články


Kam dál