Laurell K. Hamilton: Polibek stínů (Merry Gentry 1)

7. října 2016 v 12:29 | Beldaran |  Knižnice
Po nějaké době mě zase jednou přepadla chuť přečíst si ¨nějakou urban fantasy detektivku, tak jsem se začala pídit po něčem ucházejícím, co jsem ještě nečetla. Což o to, urban fantasy se v poličkách knihkupectví přece jen nachází poněkud snadněji než dříve, problém je, že se z řady knih vyklubou paranormal romance, kde jediný děj se omezuje na to, že ona má ráda jeho a on ji, ale jejich lásce brání jeho zuby, chlupy, křídla a jiné nelidské atributy. A pět set stránek o tom, jak je Edward pěkný, jsem zrovna v ruce mít nechtěla. Po delším váhání jsem se tedy rozhodla pro knížku od Laurell K. Hamiltonové, se kterou mám už nějaké čtenářské zkušenosti. Konkrétně jsem četla její sérii o Anitě Blake (dokonce jsem ji v jednom předchozím článku zmiňovala).
Anita Blake začíná jako poměrně solidní supernatural detektivka, kdy se přiměřeně nenápadná a obyčejná holka Anita, její zvláštností je akorát vyvolávat mrtvé (ale umí to i další lidé, takže zas tak neobvyklá není), vždycky nějak zaplete do her a soubojů nelidských bytostí. Což v tomto případě značí většinou upíry a vlkodlaky. Aby z těchto bojů o moc vyšla pokud možno živá a neokousaná, musí rozplést klubíčko intrik a nějak tím vyhandlovat svůj život. Není to špatná četba, ale postupem času z mírně urýpané a popudlivé, leč jinak v rámci možností normální holky, vyklube Samice, která by na přehlídkovém mole všechny topmodelky zastínila svým sex-appealem a v mužích vyvolala takovou touhu, že by ji pravděpodobně chtěli ojet hned na místě před zraky všech foťáků a kamer. Pod dojmem Anitiny osobnosti by se možná neváhaly přidat i přítomné modelky, samozřejmě si vědomy své hluboké nedostatečnosti v porovnání s úchvatnou Anitou.

Takže z ucházející detektivky se časem stalo pětisetstránkové porn without plot, kde se co deset stránek souloží. A protože se tu souloží s nadpřirozenými bytostmi, které sexují už pár století, je jasné, že misionář není dostatečně zajímavý, proto se vyžadují pikantnější věcičky. Ale než se z Anity Blake stalo tohle, četla se dobře, takže jsem se rozhodla, že zkusím jinou sérii Hamiltonky a až to půjde do kytek, tak se s ní zase rozloučím. Myslela jsem, že mám čas tak dvě tři knihy, ale nakonec se ukázalo, že to, k čemu se Anita propracovávala sedm knížek, zvládla Merry Gentry ve zkrácené době, v podstatě asi za padesát stránek.
Namísto upírů a vlkodlaků máme kouzelnou říši skřítků a vil. Hlavní hrdinka Merry Gentry je osudem těžce zkoušená vílí princezna Meredith. Protože je ale smrtelná a ne úplně schopná, uklidila se do Los Angeles a pomocí kouzel skrývá svou pravou identitu. Taky proto, že ve své pravé podobě je tak krásná, sexy a oslnivá, že kdyby svou skvělost netlumila, nejspíš by chlapům na potkání odbouchla varlata. Na nájem si vydělává v kanceláři, která řeší paranormal věci. Během banálního vyšetřování jednoho záletného manžela je však její pravá identita odhalena a ona se tak opět zaplétá do intrik Temného dvora. Někdo na něm ji chce mrtvou a tak Temná královna, Meredithina tetička, posílá své nejlepší bojovníky, aby Merry přivedli zpátky do říše a vyřešilo se, kdo jí jde po krku. Toť k ději.

Přiznám se, že po přečtení obsahu jsem se i těšila, nečekala jsme nic světoborného, ale i mě překvapilo, jak strašně je knížka špatná. Pokud by někdo z knížky vyházel souložící pasáže, dialogy na téma "proč jsme spolu nespali a proč spolu spát nemůžeme", úděsné Meredithiny myšlenkové pochody a popisy "vybavení" ostatních fae, tak dostaneme stěží sto stránek s nějakým dějem. Hamiltonová nepíše špatně, je dokonce celkem napínavá a čtivá. Řada spisovatelů má dobrý děj, ale neumí to správně popsat, takže když hlavní hrdina bojuje o život, je to asi stejně záživné a napínavé jako skládání ponožek. Hamiltonka to napsat umí, ale neumí vymyslet ten kvalitní děj. Takže píše děsné blbiny. Možná by bylo dobré, kdyby si našla někoho, kdo by jí vymyslel děj a ona to podle bodů popsala. Ale neměla by se pouštět do vlastních invencí a dávat průchod svým mindrákům.
Autorka je totiž posedlá sexem. Není schopná napsat standardní dialog. Pokud se její hrdinka baví s chlapem, tak je úplně jedno o čem se mluví, může to být klidně o barvě dlaždiček na záchodě, ale je potřeba tam nacpat skryté dvojsmysly, sexuální narážky a potlačované vášnivé flirty. Tato její přebujelá fantazie se ukazuje i v postelových scénách. Nic není tabu. I to, co si přejete, aby bylo. BDSM, grupáč, různé polohy, všechno bude. Příběh o kouzelných bytostech je pak ideální příležitost, jak popustit uzdu fantazii. A tak se v příběhu vyskytují třeba populární japonská chapadla, která má jeden z Legolasů na břiše. Někteří jeho příbuzní mají ještě prímovní trn ukrytý ve své mužské chloubě, včelí žihadlo už nikdy nebude jen neškodným nástrojem k píchání, trnu nás ale autorka zatím ušetřila. Nepochybuji, že kdo vytrvá, nakonec se v dalších dílech dočká i této inovace. A takových novinek je tam více. Abych uvedla příklad: po setkání se svou tetou královnou jde Merry do trůnního sálu. Jde tam cca osmdesát stránek a cestou prodiskutuje budoucí sex se třemi elfy, dvěma gobliny (jeden z nich má ve svém těle ještě ukryté dvojče, takže má čtyři nohy a dva zcela funkční penisy), je ochmatána růžovým keřem (jo, myslím ty kytky) a eroticky pokousána něčím jako motýl, v podstatě taková motýlí Zvonilka.

Krom bohaté sexuální fantazie má autorka také veliký talent psát blbky. Pravděpodobně se pokouší napsat moderní, sebevědomou a soběstačnou ženu uvědomující si svou sexualitu. Ale vždycky jí z toho vyleze děsná arogantní obluda křížená s děvkou/nymfomankou. Její hrdinky, pyšnící se svou sexualitou, neumí slušně odpovědět na pozdrav ani kompliment. To, že má na sobě ultra krátkou sukni a výstřih k pupíku neznamená, že na ni smíte koukat, jasný? Není žádný sexuální objekt, nesmíte jí chválit šaty, nohy, musíte dělat, že nic takového nemá, ale běda, pokud se zase budete koukat jinam, to by ji urazilo. Pokud hrdinku někdo skoro umlátil, ale pomohl jí muž, tak se stejně bude holedbat, že by to samozřejmě zvládla sama (a proto z tebe teče krve jako z vola, jo?) a to i v případě, že o pomoc sama škemrala. Laurell Hamilton mi přijde jako ten typ feministky, která po nabídce, že jí pomůžete odnést klavír do patra, podává žalobu za sexuální harašení.
Její averze k mužům je patrná i z jejích mužských postav - píše kastráty. Zatímco hrdinka se se vším vyrovná, chlap musí mít alespoň jedno velké trauma, které mu narušuje sexuální život. Proto také miluje silnou Anitu/Merry, které mu pomohou jeho démony překonat. I její výběr outfitů, kterému věnuje v knihách velkou pozornost, to potvrzuje. Žádný muž nemůže být oblečen v džínách a triku. A tak upír Jean-Claude v Anitě chodil pouze v černé a bílé, kdyby oblékl modrou, mělo by to nejspíš stejný účinek jako kříž a svěcená voda. V Merry Gentry pak máme chlápka v šedé, šedá košile, šedá kravata a šedý oblek, víláka v odstínech zelené doplněných o bílý kožený kabát! WTF? Madam, na takto vymóděného muže by koukali přes prsty i na duhovém pochodu. Nebo kožené kalhoty tak proklatě nízko, že drží jen díky tomu, jak jsou těsné. A ne, podle mě se v tom nedá chodit a také bych se bála, že zbrzdí krevní oběh a tomu chlápkovi prostě odumře.
Uznávám Hamiltonové, že má bujnou fantazii, je otázka, jestli by některé výplody neměla omezit na ukázku svému psychiatrovi. Je totiž smutnou pravdou, že její knihy mají sestupnou tendenci a Polibek stínů bych se nestyděla označit za mimořádný škvár. Je v podstatě jen o tom, jak se odhalí identita Meredith a ta si jen tak zaletí vyřešit to na královský dvůr. Několikrát jí jde o život, ale po cca pěti stránkách děje se opět všechno vrátí do postele. Pokaždé s jiným mužem/tulením mužem/ goblinem/několika víláky. A to je vlastně všechno. O ničem jiném to není a pokud někdo zrovna nechce číst o chapadlech, vícero údech nebo ero kytkách, tak si to může klidně odpustit. Já jsem se prolistovala až na konec a další díl si klidně odpustím.
 

Historička a televizní dokument

29. března 2016 v 13:23 | Beldaran |  Tragikomedie jedné slečny
Občas se tak člověk nudí a tak si zapne televizi. Většinou zjistí, že tam nic nejde, tak ji zase vypne a jde dál, ale občas se mu poštěstí zakopnout o něco, co vypadá poměrně dobře. Já měla, a mám, ráda dokumenty. Dneska hlavně o přírodě, ale kdysi jsem sledovala i ty historické. Dnes už jen občas, protože se mi poměrně často stává, že se v lepším případě nedozvím nic nového, v horším tu televizi opravuji, protože tam říkají nesmysly. Pro ilustraci přidávám včerejší dialog s dokumentem Záhadné středověké vraždy. Jednalo se o vraždu Juana Borgii. Kdo viděl seriál na HBO/ČT2, tak se orientuje, pokud někdo neviděl, tak papež Alexandr VI. měl několik dětí, známe Lucrezii, pak měl Cesareho, Juana a Joffreho (maminka byla Vanozza de Catanei), a ještě měl nejstaršího syna s jinou ženou, ten mu umřel. To je taky důvod, proč Cesare, i když byl starší než Juan, byl určen pro církevní dráhu s nepočítalo se s ním jako s dědicem. Taky to Cesareho děsně štvalo, že mladší bratr floutek furt dostává nějaké vojenské úkoly, a on musí čučet na nudné páprdy v rudých kloboucích. I když si myslím, že tehdy i kariéra v církevních kruzích musela být docela vzrůšo, nevděděl jsi synu dne ani hodiny, kdy ti někdo píchne kudlu do boku nebo ti nepodá víno ochucené bolehlavem.
Ale nyní již k onomu dokumentu.
Já: To bude zajímavé, když je tolik možností, že se to vlastně ani tehdy nepovedlo vyřešit.
Dokument: Existovala řada možností, kdo mohl Juana zabít a ani současníci neměli jisto v tom, kdo to spáchal.
Já: Mohl to být Cesare, kdyby bratra zabil, mohl velet vojsku místo něj. A mohl by vypadnout z církve, protože tu práci tam úplně nesnášel.
D: Bratr Cesare na Juana žárlil, měl tedy motiv.
Já: Ale mohl to být taky ten druhý bratr, ten, co mu Juan spal s manželkou.
D: Juanův mladší bratr Joffre měl rovněž motiv, jeho manželka Sancha totiž byla k Juanovi vstřícná (a rovněž k polovině Itálie) a měla s ním poměr.
Já: Nebo to mohl být klidně i někdo z těch jiných rodů, vždyť se tam vraždili kvůli moci prakticky pořád.
D: Vraždu mohl rovněž vykonat konkurenční rod Orsiniů.
Já: Takže vlastně stejně pořád víme velké houby o tom, kdo to udělal.
D: Ani dnes není možné zjistit, kdo s největší určitostí Juana Borgiu zabil.
Já: Takže jsem si to vlastně mohla odvyprávět sama.

Série, které se zvrhly

17. února 2015 v 21:52 | Beldaran |  Knižnice
Hned na úvod bych ráda řekla, že tento článek nebude pojednávat o sériích, které nemám ráda. Mým cílem není tady dštít oheň a síru třeba na Stmívání, Odstíny, Harryho Pottera nebo Píseň ledu a ohně, protože můj názor, ať už negativní nebo pozitivní, je u těchto knih konstantní - vzala jsem, početla jsem, udělala si názor a další knihy mě v tom jen utvrdily. Spíš bych se ráda dotkla knižních sérií, které vycházejí už určitý čas a jejichž autoři prošli během času vývojem, k lepšímu i horšímu, a to se podepisuje na tom, co tvoří. Většinou budu psát o dílech, která mě ze začátku nadchla/zaujala/přišla mi zajímavá a originální, ale postupem času se tak nějak rozplizla a zůstala jen hořká pachuť a myšlenka "vždyť to přece nebývalo takhle blbé". Mám ovšem i série a autory, které mám, i přes chyby, které vypíchnu, opravdu ráda. Ale jsem schopná říct, že mi na nich něco vadí. Začnu tím horším a postupně se propracuju k tomu lepšímu.

Rob Thurman: série Kal Leandros aneb Když vystřílíte všechnu munici už v prvním díle
Rob Thurman je plodná autorka urban fantasy, o bratrech Leandrosových napsala celkem devět knih, u nás jich vyšlo šest, protože po šestém díle si asi i u Fantom Print uvědomili, že tady už pšenka nepokvete. Jedná se o poměrně i zajímavou sérii, ale autorka do toho dala už v první knize všechno a na další díly už prostě nic tolik nezbylo. Čím větší plamen tím dřív to prostě shoří. Příběh pojednává o dvojici bratrů - starší Niko je typ asketického mnicha máchajícího katanou, jehož jediným cílem je chránit mladšího bratra Kala. Kal je totiž člověk jen napůl, lepší půlka jeho genů pochází od matky šlapky a alkoholičky, ta druhá pak od něčeho, co není člověk, konkrétně je to to nejzlejší, nejhorší a nejkrutější, co kdy běhalo po světě, a to Kala chce (využít ke zlu, ne sežrat nebo tak něco). A samozřejmě, když to, čeho se báli i dinosauři, kompletně zlikvidujete už v prvním díle, tak vám moc výzev do další série nezbude. Špičkování bratrů, vhodně doplněné lechtivým humorem puka Robina Goodfellowa nějakou dobu funguje, ale časem to začne být nuda. Obvzlášť, když v každé knížce vám třikrát o hlavu omlátí, že vlastně to nejhorší už jsme kdysi zmákli. Kalovy stesky na jeho strašně špatné geny vám brzy začnou připadat jen jako únavné kňourání (tak jsi napůl zmetek, strašně temný, jojojo, už jsme slyšeli, nnemusíš nám to zase opakovat), svatý Niko už vám taky nepřijde jako borec, o kterém chcete číst a snít (čeho je moc, toho je moc a o čisté bratrské lásce to platí dvojnásob), a když autorka zmonogamnila i puka, bylo po srandě úplně. Pak to fantom Print přestal vydávat a já se po dalších dílech v angličtině nepídila.

Laurell K. Hamilton: série Anita Blake aneb Dobrý příběh prodává, ale špatný sex prodává víc
U urban fantasy ještě zůstaneme, akorát tentokrát bude naše hrdinka zcela lidská žena, nebo aspoň byla, až tam kam jsem dočetla, je možné, že pak vyšel najevo nějaký její nadpřirozený předek (sukuba, bohyně Afrodita, Ježíš Kristus, mimozemšťan). Anita Blake je celkem normální osoba, akorát umí oživit mrtvé (a zeptat se, kam drahý mrtvý manžel sakra dal tu závěť, protože vdova nechce přijít o barák kvůli děckům z jeho prvního manželství), a taky je hrozně odolná a paličatá, takže i když se ji pořád někdo pokouší zabít, odmítá umřít. První díly se nesou v duchu takové nadpřirozené detektivky, kdy Anita musí najít vraha, zachránit si tak život, a ještě stíhá odmítat nabídky místního upírského missáka Jean-Clauda. Jenže někdy po pátém díle se začne víc řešit Anitin milostný život (předtím žádný neměla a byl klid) a jestli miuje víc upíra nebo vlkodlaka a děj jde do háje. Série má přes dvacet knih, statečně jsem vydržela do osmého dílu, ale když krev nahradila jiná tělní tekutina a počet milenců převýšil počet mrtvol, zabalila jsem to. Knihu, kde se proti úpírům bojuje ne osikovým kůlem, ale grupen sexem se třemi chlápky, prostě nedám. (Pro důkladnější informace toho, co všechno se zmršilo, odkazuji ke staršímu článku Nightie, která vydržela podstatně déle než já a tímto před ní smekám).

Jeffery Deaver: série Lincoln Rhyme aneb Je dobré vědět, kdy skončit
Autor detektivek se zapsal do širšího povědomí především první knihou ze série o kvadruplegickém kriminalistovi Lincolnu Rhymovi a jeho asistentce Amélii Sachsové. Sběratel kostí byl dokonce i zfilmován (Amélii hrála Angelina Jolie, ale mně se to stejně moc nelíbilo, takže tak) a zůstává asi nejslavnějšíím dílem, i když Deaver stejně dobře pokračoval - Tanečník a Prázdné křeslo jsou velmi dobré, Kamenná opice je podle mě ještě lepší než Sběratel. Pak pokračoval až někam ke knize č. 11. Ale zatímco prvních pět knih si pamatuju, ten zbytek mi splývá. Ono je to totiž vlastně pořád jedno a to samé - mrtvola, najdeme důkazy, proženeme je chromatografem, vytvoříme řešení, ale pak je zvrat v ději, další zvrat v ději, ještě jeden, konec knihy. Ono to časem hrozně omrzí, navíc Deaver píše tak, že sice neodhalíte vraha před koncem, ale díky téhle komplikovanosti si ty knížky nepamatujete a nerozeznáte jednu od druhé, a to taky není dobře.

David Eddings: série Malloreon, Althalus a Snící aneb Jako přes kopírák
David Eddings je můj oblíbený autor. Nepsal nikdy žádnou velkou fantasy, jen takovou tu klasickou cestovní, kde družina putuje pro magický artefakt, aby zachránila svět. Ale jeho fantasy byla první, kterou jsem četla a tak mám pro něj slabost. A jednu věc mu musím nechat, měl strašně dobře udělané postavy a ty postavy spolu vedly vtipné rozhovory. Věřte mi, není nic horšího, než když čtete fantasy o putování krajinou a máte tam jen ten popis krajiny, jeden den se jede na koni, druhý den se jede na koni, stopadesátý den se pořád jede na koni, koho to zajímá, proč to musíme takhle natahovat, jste snad placeni od řádku? Eddings tohle putování uměl výborně osekat, vyplnit dialogy, prostě nepopisoval, že se furt někam jede (i když se jelo), takže jeho knihy, ať už má na ně každý názor jaký chce, mi nikdy nepřišly nijak nudné (což o podobných dílech nemůžu říct). Má ale jednu nevýhodu, píše hrozně šablonovitě - moudrá kouzelnice, čestný hrdina, pichlavá láska hlavního hrdiny, málomluvné dítě + mluvící křoví, aby cesta nebyla k smrti nudná. Napoprvé to funguje (Belgariad), napodruhé to funguje (Elénium) a kupodivu to funguje i napotřetí (Tamuli), ale pak už to začne skřípat. Kdysi jsem někde četla, že je to jak "nastavovaná kaše" a ona to opravdu je nastavovaná kaše. A já nastavovanou kaši nerada. Nejhorší byl ale vliv Eddingsovy manželky (všechny série psal spolu s ní), která, jako většina žen, trpí přestavou, že svobodný muž patří do chomoutu. Takže každý svobodný muž, který v příběhu neumřel, byl oženěn. Není nic smutnějšího, když ze správně svobodomyslného hrdiny a lamače srdcí uděláte chlapa podpantofláka, který se bojí říct manželce, že zrovna teď hned s ní nemůže mluvit, protože má něco důležitějšího na práci. To je normální kastrace!

David Weber: série Honor Harrington aneb Opakovaná dokonalost přestává být dokonalostí
Protože jsme už na konci, je třeba se dotknout ještě jedné série, kterou mám stále ráda a pořád ji čtu, už jen ne s takovým nadšením jako kdysi. Ale je pravda, že to vypadá, že autor je moudrý člověk a došlo mu, že nejde pořád těžit z jedné války a chystá pro nás něco nového, co snad oživí mé nadšení. Tentokrát se jedná o sérii z žánru space opera, zrovna Honorsága je kvalitní space opera (věřte mi, znám řadu nudnějších a blbějších space oper, měla jsem ale smůlu, že jsem začala s Honor a teď s ní každou další knihu srovnávám, no a Honor furt vede). Honor je kapitánka hvězdné lodě Královského námořnictva Mantichory, která se díky svým schopnostem, a tomu, že má štěstí přitahovat maléry jako vosa med, vypracuje až na admirála, získá šlechtický titul, stane se děsně prachatou a přežije aspoň deset atentátů. Všechny knihy jsou poměrně dobře čtivé, netrčíme celou dobu jen v nějaké plechovce plachtící vesmírem, ale je dobře využito možností, které vesmír nabízí - máme tam odlišné systémy vlády, různá prostředí, takže se ani u desáté knihy s Honor nenudíte. Jediná věc mi děsně leze krkem - Honor je dokonalá. Není vyloženě hezká, ale po stránce lidské je prostě perfektní, bezchybná, vždy myslí na ostatní, sebeobětuje se, poctivě poslouchá každý názor. Ta ženská je tak vysoko na piedestalu, že mě občas bolí za krkem, kam až k ní musím vzhlížet. Nemohla by být trochu nedokonalá? Když vám v každé knížce vyskočí třicet stránek s popisem dokonalostí Honořiny povahy, začnete si přát, aby občas něco zvrtala, třeba aby zakopla na královské recepci. Nebo někomu drobet ukřivdila. A samozřejmě, pokud má Honor nepřátele (a to má) jsou to vyložené skety, nikdy na nich nenajdete jedinou pozitivní věc. Chápu, že je to hrdinka, ale mohlo by to být malinko vyrovnanější. Jestli někdy vyjde kniha, kde už bude Honor mrtvá, tak nejspíš bude mít na planetě chrám a tam sochu v nadživotní velikosti s křídly a svatozáří.

Dlouho vycházející příběhy jsou super věc, máte se na co těšit. Jenže jak čtenář stárne a sbírá zkušenosti, tak se stává daleko kritičtějším a kritičtějším. To, co kdysi hrozně žral, ho začne nudit. Já jsem celkem čtenáš, takže si toho všimnu hlavně u knih, ale je to třeba i u seriálů. Viděl jste někdy někdo Kriminálku Las Vegas? To byla originální krimi, zajímavé případy a u řady XIV... vlastně nevím, začala jsem se tomu vyhýbat někde kolem pátě řady. Ale třeba jako teenager jsem měla ráda seriál Čarodějky (mladší generace vygooglí), viděla jsem každý díl a vlastně nevím, jak to skončilo, protože mě to začalo štvát a poslední asi tři řady jsem neviděla. Na jednu stranu to člověka mrzí, ale jsou prostě zajímavější věci na práci. Ještě jsem měla hrozně ráda mangu Bleach nebo Skip Beat! a taky jsem odpadla, ale jednou, až budu mít čas, tak se k tomu snad vrátím. A jak jste na tom vy?
 


O kořenech aneb Jak to tady vůbec vzniklo a co bude dál

4. ledna 2015 v 17:02 | Beldaran |  Vzkazník
Zdravím všechny v novém roce 2015. Ačkoliv je to tak trochu k neuvěření, moje blogová ruina, která se posledních několik let rozpadá a stagnuje, se do něj nějak zvládla dostat. Někdy v létě jsem byla upozorněna, že bych sem mohla občas něco přidat. Přidávám. Teď máme roční období zimu. Smutné, že?

I když se to nezdá, je tohle už opravdu starý a starý blog. Jestli dobře počítám, letos v květnu by mu mělo být devět let. To je úctyhodné číslo. Pro ty, co nepamatují začátky, bych k nim asi měla něco říct, aby věděli, co jsem zač, i proč to tu vypadá, jak to tu vypadá. Tento blog vznikl v roce 2006, což bylo přibližně období, kdy u nás došlo k velkému boomu anime (mohl za to kanál A+, jestli ho pamatujete, já osobně ho zaregistrovala někdy v létě 2005). Tehdy bylo velmi módní založit si blog o anime, vložit na něj pár obrázků z nejpopulárnějších kousků (Inuyasha, Full Metal Panic!, apod.), nechat se dva měsíce obdivovat a pak blog zrušit (nebo tím aspoň vyhrožovat). Recenze, nebo nějaké hlubší úvahy, se tehdy moc nevedly, i když pamatuji pár opravdu skvělých blogů, kde se člověk dočetl, proč se na něco dívat či ne, a nějaké zevrubnější info o postavách.

Protože nejsem zrovna machr přes počítače (i to je jeden z důvodů, proč trčím tady a nikdy jsem nepřesídlila na nějakou lepší doménu. Druhým důvodem je to, že už se tomu zdaleka tak nevěnuji a nemělo by smysl to celé přesouvat), hodně jsem se založením blogu váhala. A taky jsem stoprocentně věděla, že nechci, aby se můj blog omezoval na kvanta obrázků, ale že bych spíš chtěla psát "recenze". Sice dneska, pokud se proklikáte k těm prvním létům, uvidíte, že obrázků tu bylo také přehršel, a recenze nebyla v podstatě recenze, ale jen nějaký zevrubný děj + můj názor, a dojdete k názoru, že autorka moc rozumu nepobrala, ale každý člověk měl nějaké začátky, i když ne vždycky zrovna valné. Ale měla jsem to moc ráda a vždycky jsem se těšila, jestli mi někdo k novému, i když celkem zbytečnému článku, napsal nějaký komentář. Tehdy ještě nefrčel facebook, a pokud se ve vašem okolí nenacházel někdo jiný, kdo by anime sledoval, byl blog jedním z nejlepších kontaktů s podobnými cvoky, kteří "koukají na pohádky".
Hodně aktivní blogerka jsem byla vlastně jen ty první dva roky, pak jsem už zdaleka tolik nepsala, i když pokud ano, tak to aspoň mělo takovou úroveň, za kterou se dneska nemusím moc stydět. V té době jsem odmaturovala, šla jsem na vysokou, založila jsem si FB (dle mého názoru je právě facebook osudnou nemocí, která postihla většinu blogů mé éry) a tak nějak si našla spoustu jiných zájmů (i povinností). I přesto bych byla nerada, kdyby to tu zaniklo zcela, proto vstupuju do roku 2015 s tím, že bych alespoň jednou měsíčně mohla něco smysluplného sesmolit. Takže....

Vzhůru do roku 2015


Peach Girl

12. srpna 2013 v 0:27 | Beldaran |  Peach Girl

Adači Momo je středoškolačka a řeší takové ty typické problémy, jaké trápí všechny dívky v tomto citlivém životním období. Lásku, přátelství a vzhled. Momo na nové škole nemá žádné kamarády a cítí se osamělá. Už od základky je zamilovaná do spolužáka Tódžiho, obdivovaného basketbalisty, ale nikdy nesebrala dost odvahy mu to říct, protože se bojí odmítnutí. Za největší potíž ale považuje svůj vzhled. Právě kvůli tomu se bojí, že by se Tódžimu nelíbila - je totiž vysoká, sportovní typ a na základce závodně plavala, z čehož má od sluníčka vyšišované vlasy a opálenou pleť. Díky téhle své vizáži si získala pověst "bunny girl", takové té plážové kočky, která se denně válí u moře, flámuje a jde s kdekým. Opak je pravdou, Momo je velice tichá, stydlivá, nejistá dívka, hluboce platonicky zamilovaná do Tódžiho, takže se ho bojí oslovit, má vekou slabost pro hezké a roztomilé věcičky, jenže se bojí si je i pořídit, protože k takové velké opálené amazonce se přece nehodí. O to víc obdibuje svou jedinou kamarádku ve škole, Sae, která je drobná, bledá a roztomilá, a je tedy živoucí esencí toho, jaká by Momo chtěla být.
Ve skutečnosti má Momo jen jeden jediný problém - a tím je právě Sae. Sea vypadá jako andílek, co neumí do pěti počítat, je to ale pravá svině v rouše beránčím. Byla to ona, kdo o Momo roznesl všechny pomluvy, a tak než si Momo stihla na nové škole udělat nějaké kamarády, zůstala jí jenom Sae, která na Momo různě parazituje, kopíruje její styl, když se Momo něco líbí, pomluví jí to a pak si to koupí sama, a díky její nevinné vizáži jí všechno prochází. Sea se také snaží zabránit Momo, aby se dala dohromady s Tódžim, sama o něj zájem nemá, ale udělá cokoliv, jen aby ho nedotsla Momo. Takže když se na scéně objeví školní playboy Kairi, který vidí skrz Sainy triky a ještě tvrdí, že Momo je daleko hezčí dívka než Sae, není nic snazšího než rozhlásit, že Momo vlastně chodí s Kairim a tak jí znemožnit jakýkoliv vztah s Todžim. Naštěstí Momo v podobě Kairiho získala nového kamaráda, který je ale zároveň problémem - protože přátelství s ním všem jen potvrzuje, že spolu vlastně chodí.

Musím říct, že jsem byla seriálem překvapená, neboť Peach Girl nebylo zdaleka tak naivní, jak jsem čekala. Ve valné většině anime zabývajících se vztahy, si někdo vymyslí průhlednou lež a všichni mu to sežerou i s navijákem. V Peach Girl je sice lež taky sežrána, ale většinou bez toho navijáku. Je pravda, že spousta problémů typu "miluju ho, ale nemůžu s ním být, protože ona řekla..." by byla vyřešena během pěti minut, kdyby se Momo, Tódži nebo Kairi svěřili se svými problémy a vysvětlili je, ale na co bychom pak koukali, že? Ale i tak musím říct, že až na občasná zatmění rozumu je anime celkem chytré a koukatelné, netvrdím, že to občas není naivní, ale rozhodně je to méně naivní, než by člověk od školní romance čekal.
Pokud musím něco vytknout, je to kresba. Anime se sice drží stylu mangy, ale rozpohybované a vymalované to vypadá malinko divně. Koukat se na to dá, ale když se díváte pořádně, máte dojem, že kresbu někdo trochu ošidil. Často se opakuje, že když Momo nad něčím hloubá, tak je jen záběr na jeden kreslený obrázek (což by nevadilo, kdyby její tvář zrovna měla nějaký obvyklý výraz, ale většinou je v takové divné pozici) a do toho nám hučí její myšlenky. Já osobně mám ráda starší anime, takže se s podobným šetřením umím smířit, když si ale porovnáte Peach Girl a anime ze stejného roku, zjistíte, že to není takové to oku lahodící bišíkaté pokoukáníčko. Já sama bych tomuhle anime hádala dřívější rok vzniku než byl 2005.

Jelikož vizuální stránka seriálu seriálu moc nezaujme, a z Tódžiho ani Kairiho se na zadek určitě neposadíte, zbývá jen jedna věc, proč si vás postavy získají. A to je jejich vykreslení. Tódži a Kairi hrají druhé housle, jsou to oba hodní kluci, ale mají své chyby. Hlavním tahačem jsou dvě dívčí postavy - Momo a Sae. Obvzlášť Sae je mimořádně výborně udělaná, dokonalá anti-hrdinka. Je to čůza, kterou musíte nesnášet (co jsem tak koukala, reakce na její osobu v komentářích byla vždycky stejná - všechny ženské ji nemohly vystát a nejradši by ji uškrtily). Je to přesně ten typ, který nechcete za kamarádku, pokud s ní kamarádíte, bůh s vámi. S milým úsměvem vám všechno zkritizuje, o kalhotách, které jste si moc přáli k narozeninám, vám řekne, že "jí se to nelíbí a nikdy by si to nekoupila", aby v nich za týden přitančila do třídy a ještě se tvářila, že vám je vlastně poradila ona. Je to mrcha a pravidelně mě rozpalovala do běla, asi proto, že jsem ve svém životě takové Sae také potkala, a proto jsem doufala, že na ní už brzy dojde a bude hrozně trpět.
Oč je Sea horší, o to víc musíte fandit Momo. Je to sympatačka, navíc na anime poměry se jedná o chytrou a správňáckou hrdinku. Momo je tichá a hodná, ale není to taková ta typická přelaskavá blbka, která vám po ráně nastaví druhou tvář. Umí se naštvat a postavit se za sebe, ale zase nemlátí všechny ve svém okolí. Člověk jí prostě musí fandit, dokonce musím říct, že je to jedna z mála anime hrdinek, která mi byla opravdu sympatická, asi tím, že byla taková normální a lidská, ne přehnaná.

Malinko mě mrzí, že jsem Peach Girl neviděla, když mi bylo čtrnáct, protože to bych si to určitě vychutnala mnohem víc. Jakožto dámě přes dvacet mi to přišlo přece jen drobátko naivní, ale když to porovnám s obvyklým průměrem, je to přece jen daleko inteligentnější než by člověk čekal. Postavy používají hlavu (a někdy také ne), není to jen o sladkém držení za ručičku, je to takové ze života. Normální a milé (a s přimhouřením oka i uvěřitelné). Je tam dostatek drama, abyste se neukousali k smrti nudou a dostatek vtipu, abyste z toho neměli nervy nadranc. Já si to vychutnala, a možná i díky svému věku, jsem si vzpomněla na svoje školní léta, kdy jsem občas řešila něo podobného jako Momo (zamilování do spolužáka, naše třídní Sae sice byla malinko blbá, takže nenadělala takovou neplechu), takže možná i proto jsem si Momo tak oblíbila a strašně na ní lpěla. Kresba není nic moc, ale určitě je pořád lepší nedokonale nakreslné PG s rozumným dějem, než nějaká krásně nakreslená, leč jinak úplná blbina. V rámci žánru středoškolských romantických anime řadím Peach Girl spíše k nadprůměru a sledování se dá se přežít ve zdraví bez toho, aniž byste si omlátili hlavu o stůl, na co to zase koukáte. Taková ideální letní oddechovka.

žánr: školní romance, drama
počet dílů: 26

Další články


Kam dál